Úvodní stránka > Metafyzická úzkost > Metafyzická úzkost

Metafyzická úzkost

(kapitola z knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Scholastikos prodával koně a na dotaz, zda není zbabělý, řekl: „Při zdraví mého otce, není! Vždyť stával v maštali sám!“

Filogelós

Smyslem filosofie jako každého jiného projektivního procesu je snížit intenzitu úzkosti, která pramení z nějakých traumatických obsahů. Základní filosofické problémy jsou tedy úzkosti vyjádřené v logické formě.[1] V obranném projektivním procesu filosofování jsou nevědomé úzkosti promítnuty na objekt, který může mít podobu filosofického pojmu, teorie, systému apod. Šifrovaná podoba manifestovaných projektivních obsahů umožňuje, aby nic nenarušovalo uspokojení, které je analogické splnění přání ve snu. Únik, který filosofie zprostředkovává, je adaptivní, pokud úzkost, kterou vnější realita způsobuje, není možno zmírnit jinými prostředky.[2]

Filosofie je zúzkostňující podnik, a to navzdory tomu, že může mít radostný výsledek. Svůj traumatický původ nese filosofování s sebou, a tak se filosof trýzní sebe-zpochybňujícími útoky a sebe-vysmíváním, kastruje sebe sama svým relativismem a paralyzuje se úvahami o smrti. Smyslem filosofie je sice úzkost zmírnit, jako každá forma terapie s sebou ovšem nese jistou bolest, kterou je nutno překonat. Filosofické otázky po původu poznání a bytí evokují anihilační úzkosti a pochybnosti o realitě prožívaného. Leszek Kołakowski o tom napsal knihu Metafyzický horor.[3] Západní filosofie se svou neukojitelnou metafyzickou touhou je vskutku jako intelektuální výlet do strašidelného zámku. Pochybnosti o spolehlivosti zkušenosti jsou jeho hororovou zápletkou a oddělení světa materiálních objektů, poznatelného exaktní vědou, od duchovního světa, pravého, nicméně nepoznatelného, jeho sado-masochistickým vyústěním. Filosofie sice může úzkost mírnit, její zdroje ovšem neřeší, pouze její symptomatiku orientuje společensky přijatelným způsobem.[4]

Filosofické úzkosti se týkají archaických a infantilních rovin mysli. Otázky, jimiž se filosofové zabývají profesionálně, znepokojovaly v dětství většinu z nás: Existují věci, když je nevidím? Je možné, aby něco přestalo existovat, když na to zapomenu? Jaký je rozdíl mezi bděním a snem? Jak poznám, že právě bdím? Bude tu svět, až o něm nebudu ani snít? Jsem závislý na věcech, nebo jsou věci závislé na mé vůli? Jak mohu nejlépe toto všechno poznat? Je jenom jeden čas a skončí někdy?

Podle L. S. Feuera, amerického sociologa a filosofa, zabývajícího se psychoanalytickou interpretací filosofie, je pro moderní filosofickou tradici příznačná úzkost, kterou nazval solipsistická[5]. Moderní filosofie začíná Descartesovou metodickou skepsí, zahrnující tzv. argument souvislého snu, zpochybňující existenci vnějšího světa. Zkusmé zaujetí pozice solipsismu je jedním z kroků metodické skepse. Descartes sice nalezne argument potvrzující, že svět mimo jeho mysl je reálný, nicméně právě obtížnost důkazu mu ukáže, jak vzdálený svět to je. Představa, že naší podstatou je izolovaná „solipsistická“ mysl, svým způsobem posedla moderní myšlení. Bariéra mezi myslí a hmotou, světem vnitřních, psychických nebo subjektivních představ, a vnější realitou, je jednou z ústředních metafor západního myšlení. Smyslové vjemy jsou v této metafoře psychickými daty, která se pouze zprostředkovaně vztahují k samotným věcem, jejichž reálná podoba je spíše matematická.

Solipsistická představa, že jedinou realitou je (solipsistova) mysl a vše ostatní jsou pouze její představy, je v jistém smyslu původním světovým názorem. Britský pediatr a psychoanalytik Donald Winnicott hovoří o fázi, kdy dítě zažívá relativně nerušenou jednotu s matkou, jako o „původním solipsismu“[6]. Podstatným rysem této fáze je, u těch šťastnějších z nás, nepřítomnost nátlaku, volnost a neomezovaná touha. Realita dítěte, jehož matka dokáže správně vycítit a uspokojit jeho potřeby, se v tomto období příliš neliší od jeho přání. Splnění přání přichází jen krátce po objevení se touhy, takže zprvu dítěti schází nejen kapacita, ale i podněty k tomu, aby si uvědomilo existenci vnějšího světa. Dítě prožívá své schopnosti jako magické a bez hranic. Dítě teprve postupně vystupuje ze světa prchavých obrazů, objevuje rozdíl mezi prožíváním a vnější skutečností.

Představa vnějšího světa je výsledkem zkušeností s tím, že svět našim přáním nějak vzdoruje. Tento vývojový krok popisuje psycholog Jean Piaget jako fázi tzv. ontogeneze inteligence[7]. Pojetí světa, charakteristické pro první rok života, nazývá původním adualismem. Dítě si v tomto období není vědomo rozdílů mezi bděním a snem, fantazií a realitou, vnímáním objektů a jejich existencí. Předpokladem opuštění této fáze je podle něj vývoj tzv. schématu trvalého předmětu, jež je konstituováno kolem poloviny druhého roku života. Toto schéma zahrnuje pojetí věcí jako nezávislých na tom, zda je vnímáme, více či méně pevných a vyskytujících se vždy jen na jednom místě. Filosofická solipsistická úzkost vzniká patrně v důsledku raných vytěsnění, jimiž byly řešeny obtíže opouštění rané fáze adualismu a vytvoření jasné představy uchopitelných objektů. Dětské otázky „Spím teď?“, nebo „Jak vím, že jsem vzhůru?“ se přetavují do trvalejší úzkosti z poznání jiných myslí.[8] Filosofování v dospělosti je pak často výrazem obranných kroků proti těmto úzkostem. Tyto úzkosti nemusejí vystupovat vědomě. Pouze z vášnivosti, jakou se vyznačuje zaujetí filosofů pro filosofické problémy, lze usuzovat na jejich sílu. V takto zastřené formě ovšem nemohou být tyto úzkosti vyřešeny.

Vedle solipsistické úzkosti vystupuje do popředí další mocný zdroj filosofického neklidu. Lewis Feuer[9] pro něj používá termín sensoriofobie, úzkost ze smyslovosti, ze smyslových vjemů. Myslitel usilující o posouzení věcí z hlediska věčnosti se může cítit svými smysly maten. Chce-li svou stabilitu opřít o geometricky jasně formulovaný a prokázaný systém pouček, je naléhavostí smyslové zkušenosti dezorientován. Smyslovost svou bohatostí zaplavuje, svou intenzitou může ochromit, a svou jednoznačností může mást.

S problémem, jak hodnotit smyslovou zkušenost, se v západní filosofii setkáváme nejpozději u eleatů a Platóna. Smyslová zkušenost totiž filosofickým pravdám často zřetelně protiřečí. Zatímco filosofické racionalizace, podobně jako náboženská víra, mohou přinášet náhled věčnosti, spolehlivého řádu a skryté souvislosti všech jevů, smyslovost probouzí potlačené myšlenky na smrt a připomíná nepopiratelný význam objektivní reality a vnějšího světa.

Otázka, který nástroj poznání je nejspolehlivější, a odpověď, že je jím rozum, je evergreenem západní filosofie. Navzdory různosti pozic racionalismu a empirismu je každá podoba filosofie v zásadě racionalismem, neboť v sobě obsahuje spolehnutí se na rozum jako nástroj filosofické úvahy. Člověk byl od antiky chápán jako rozumný živočich, neboť smyslová zkušenost, intuice nebo víra jsou ve srovnání s rozumem v západní filosofii vždy hodnoceny jako méněcenné. Empirické je vztaženo k tělu a je chápáno jako nečisté i v poznávacím smyslu.

Úzkost ze smyslovosti je charakteristická například pro dílo osvícence Immanuela Kanta, které si zaslouží pozornost přinejmenším pro míru fascinace, s níž je doposud přijímáno. Kant ve své transcendentální filosofii stanovuje různé podmínky, bez nichž podle něj není možná zkušenost, a dává jim jméno kategorie. Tvrdí, že řád věcí – prostor, čas a přírodní zákony – jsou vrozeny našemu rozumu. Důkladnější analýza ovšem ukazuje, že způsob, jakým k určení údajně vrozených struktur dochází, není ve skutečnosti racionální argumentace, ale spíše imaginativně-introspektivní experiment.[10] Kant vlastně zvažuje, kterých zásad se musíme držet, abychom se nezačali podobat šílencům, opilcům nebo snícím. Podle Feuera jde o pokus podmanit si „anarchickou smyslovost“ pojmovými „kategoriálními obranami“.

Množství metafor v Kritice čistého rozumu poukazuje na to, že Kant se nevědomě obával chaotického, rozumem neuspořádaného bohatství vjemů, které mu hrozily svým nadbytkem významů a z nich vyplývající možnosti nežádoucích asociací.  Píše například o rozumu jako o „povolaném soudci, který nutí svědky, aby odpovídali na otázky“, a o neuspořádaných vjemech, jež vyvolávají nebezpečí „barbarství“[11]. Feuer ve své studii analyzuje množství Kantových symptomů od nejrůznějších silných idiosynkrasií a neurotické slepoty přes fanatický odpor k umění nebo dobře zdokumentovanou úzkost při pohledu na chybějící knoflík k mořské nemoci, jíž Kant trpěl při pouhém pohledu na moře[12]. Přesvědčivě interpretuje nevědomý záměr stojící za transcendentální dedukcí kategorií jako obranné stažení se ze světa útočících smyslů.

Kant zjevně nebyl schopen unést záplavu nepříjemných asociací, které v něm vzbuzovaly běžné smyslové vjemy, a bál se, že povolil-li by jen na moment uzdu svým emocím či vnímání, jeho svět by se roztříštil. Ve svém filosofickém žargonu mluvil o transcendentální jednotě zkušenosti, možnosti myslícího subjektu, jednotě představ, jež má za důsledek vznik identity a vědomí. Nevědomě se obával o svou duševní integritu, kterou ztrácel v emocionálně podmíněných stavech zmatenosti. Do světa projikoval chaos i pokusy o jeho uspořádání, které zažíval také ve svých niterných úzkostech a každodenních snahách o jejich zvládání, jež měly výrazně násilnou a omezující povahu. Stovky stran „kategorizace zkušenosti“ vtělené do Kritik jsou projekcí introspektivní zkušenosti kontroly, jíž se Kant snažil podřídit celý svůj smyslově-emocionální život.

Dosud jsme se dotkli solipsistické úzkosti, kterou vyjadřují otázky po existenci vnějšího světa a bytí jako takovém, a úzkosti ze smyslovosti, která je základem úvah z teorie poznání. Obě lze chápat jako aspekty téže, základnější, metafyzické úzkosti. Dalším významným okruhem zájmu západních filosofů je vztah k tělu. Na manifestní rovině je u většiny západních filosofů ve vztahu k tělu zřejmá silná averze. Východiskem jejich úvahy je představa bytí, rozdvojeného na hmotu a duchovno. Tělem pohrdají, ve svých teoriích ho pokládají za méněcenné nebo dokonce za hrob duše a identifikují se výlučně s rozumem. Především jejich životní praxe nicméně prozrazuje sílu opačného nevědomého postoje. Silně ambivalentní postoj k tělu v západní filosofii lze chápat jako výraz hypochondrické úzkosti.

Zastánci teorií o tom, že podstatou naší existence je náš duch, učinili své tělo často předmětem nesmírné posedlosti. Nevědomá úzkost z toho, že tělo je v nepořádku, posiluje hluboce zakořeněný strach ze smrti, související se solipsistickou úzkostí. Strach ze smrti se může projevit jako přehnaná starost o fyziologické detaily, strach z nemocí nebo formou různých psychosomatických onemocnění a jako přeceňování různých chorobných symptomů. Hypochondrický syndrom je v západní filosofii natolik zřetelný, že lze hovořit téměř o typicky filosofické hypochondrické péči o tělo.

Hypochondrie může plnit funkci kompenzace vědomého pohrdání tělem. Je možno ji chápat také jako nevědomou vzpouru těla, resp. jako nevědomou obranu proti sebevražedným tendencím. Hypochondrie bývá často chápána také jako symptom deprese, která je s filosofickým zájmem úzce spjata. Už Aristoteles se ptal, proč všichni filosofové a umělci jsou melancholičtí. Také rozsáhlý výzkum Ben-Ami Scharfsteina shrnutý v jeho práci The Philosophers: Their Lives and the Nature of Their Thought[13] potvrzuje pozorování, že filosofové jsou zvýšeně depresivní. Možná nejpopulárnější současný filosof Slavoj Žižek tvrdí, že „melancholie (zklamání ze všeho pozitivního, ze všech pozorovatelných objektů, z nichž žádný není schopen uspokojit naši touhu) je skutečným začátkem všeho filosofování“. V hypochondrii se může také skrývat snaha o laické vysvětlení deprese nebo jiných psychických potíží fyziologickou hypotézou, která přesvědčeného dualistu může zbavit pocitu, že nemá sám sebe pod kontrolou.

Není možno ilustrovat všechny hypotézy předložené v tomto textu dostatečným počtem příkladů. Pokusme se o to alespoň v případě teze o vnitřní spojitosti filosofie a hypochondrie stručným přehledem melancholicko-hypochondrického syndromu u novověkých filosofů.[14]

1. Oblíbenou anekdotou Thomase Hobbese, který se dožil devadesát jedna let, bylo: Mým dvojčetem je strach – nenarodil jsem se, kdy jsem měl, ale dříve, protože na mou matku přišly porodní stahy poté, co zaslechla zprávu, že se blíží španělská Armada: „Porodila tedy dvojčata – mě a strach.” Hobbes měl mnoho různých rituálů a zvyků, které vždy zdůvodňoval zdravotními ohledy: celoročně nosil vysoké kožené boty; věřil, že jeho játrům pomáhá zpěv, a proto si, když byl sám v noci ve svém pokoji, hlasitě zpíval náboženské písně – z toho důvodu měl také stále na stole ležet zpěvník; ze zdravotních důvodů se každý den procházel v parku – podle životopisce do kopce a z kopce, dokud se řádně nezpotil; ve věku sedmdesát pět let hrál dvakrát či třikrát do roka tenis a věnoval se i jiným sportům – vše zdůvodňoval ohledem na zdraví. Nesnídal, ale protože se domníval, že jeho žaludek by nevydržel čekat na oběd do dvou, vymínil si, aby se oběd podával v jedenáct. Posledních třicet let svého života chodil po ránu vždy na procházku a jedl hlavně tresky, případně jiné ryby, protože se domníval, že je tráví nejlépe. Bylo pro něj typické, že se těmto aktivitám nejen věnoval, ale že je také pokládal za nezbytně nutné k tomu, aby nepodlehl některé z číhajících chorob.

2. René Descartes se dožil padesát čtyři let (možná byl otráven). V mládí byl nicméně dost slabý, ve škole měl proto odpuštěnu dopolední výuku, takže zůstával v posteli a zabýval se úvahami o nepřetržitém snu. Později z něj vyrostl statný zdravý muž, což jej dosti překvapilo. Měl za to, že po matce zdědil suchý kašel a bledou pleť, a přemýšlel, jak se jich vlastně zbavil. Domníval se, že se tak stalo díky jeho sklonu vidět věci přijatelně a nebýt v uspokojení závislý na nikom než na sobě samém. Později, když se ve Vášních duše zabývá smutkem a frustrací, podrobně popisuje, jak se při smutku zpomaluje a zeslabuje puls a svírá se srdce, čímž se odkrvuje hlava, tvář bledne a stává se propadlou. Zabýval se detailně tím, kdy mu chutná a kdy ne, a objevil, že nejvíce mu chutná, když se zabývá vážnými věcmi a je smutný. Dovozuje z toho, že smutek musí být v posledku způsoben nedostatečnou výživou. Uvažuje, že díky tomu, že měl na začátku života hlad, nespojila se mu jako u jiných lidí nechuť k jídlu se smutkem, ale naopak. Hladem na začátku svého života má na mysli to, že matka hned po porodu zemřela – jak tvrdíval, což ovšem není pravda, neboť jeho matka zemřela, když mu byl jeden rok.

3. Blaise Pascal, který žil třicet devět let, trpěl řadou depresí spojených s psychosomatickými potížemi – měl těžké migrény, cítil různé horkosti uvnitř svého těla, svého času byl zcela neschopen konzumovat cokoli jiného než teplou vodu po kapkách. Lékaři to nepokládali za nic vážného a radili mu světštější způsob života – v té době, jak známo, se hypochondrie brala jako běžná nemoc učených.

4. George Berkeley, který zemřel v šedesáti osmi letech a dvakrát v zimě přešel Alpy, se po třicítce začal domnívat, že jeho velké bolesti musejí signalizovat smrtelnou chorobu, způsobenou sedavým způsobem života a četbou knih v temných nevětraných pokojích. Jeho bolesti souvisely podle jeho přítele a životopisce s občasnou hypochondrií a nervovými kolikami. Ty si Berkeley léčil térovkou (dehtovou vodou), kterou objevil na své americké misijní cestě. Účinky térovky a možné způsoby její přípravy důkladně zkoumal a došel k závěru, že je všelékem, který usilovně propagoval.

5. Voltaire se dožil osmdesáti čtyř let a celý život jej provázely těžké úzkosti z jeho nemocí. Často se zabýval tím, jak churavý se narodil – tolik, že i křest byl odložen o několik měsíců, protože se nečekalo, že by mohl přežít. Tvrdil, že svou churavost má po otci, kterého si nicméně patrně vysnil. Svým představám o těžkých onemocněních se bránil dietami a cvičením, dík nimž byl extrémně vyzáblý, a jimiž možná byly způsobeny i jeho občasné ztráty vědomí, které na něj přicházely zvlášť v obdobích jeho stále se vracející deprese.

6. Dlouhá a proměnlivá deprese poznamenala také život a dílo Davida Humea, který zemřel v šedesáti pěti letech. Jeho potíže vrcholily kolem jeho dvacátého roku, kdy se svým lékařem korespondenčně konzultoval hrozivé symptomy jako náhle se objevivší bradavice na prsou nebo vodnatelnost úst, které dával do souvislosti se svými depresivními stavy, únavou a ztrátou motivace a s četbou stoických autorů, jíž se oddával. Lékař se mu vysměje, diagnostikuje „nemoc učených“ a doporučuje venkov, projížďky na koni a méně studia. Přestože Humeův stav se poté, co se zařídil podle rad svého lékaře, zlepšil, v pozdějším věku se pokusil o sebevraždu.

7. Jean-Jacques Rousseau zemřel v šedesáti šesti letech a byl přesvědčen, že „sémě jeho zdravotních potíží“ spočívá ve stažené močové trubici a v kýle, která jeho močení dále znesnadňovala. Po celý život trpěl panickým strachem z toho, že by se mohl na veřejnosti počůrat, což ho v jeho veřejném působení značně omezovalo, a na tomto základě přišel také o dosti velké peníze, které byly jinak jednou z jeho hlavních starostí. Přestože jeho život je dobře znám, není známo, že by k nějaké trapné situaci tohoto druhu došlo. Obě poruchy, které si sám diagnostikoval, pokládal za zcela unikátní, a tedy typické pro něj jakožto génia, a proto doporučoval, aby jeho tělo bylo po smrti prozkoumáno. To se den po jeho smrti stalo a žádné urologické abnormality nalezeny nebyly. Odkládání svých dětí do sirotčince vysvětloval kromě smyšleně tíživé finanční situace tím, že je smrtelně nemocný.

8. Za hypochondra sám sebe pokládal Immanuel Kant, který zemřel v necelých osmdesáti letech. O hypochondrii tvrdil, že je přechodem mezi duševní nemocí a zdravím. Zdá se, že každá hodina jeho života byla poznamenána starostí o vlastní zdraví a život: pečlivě prohlížel své výkaly; tvrdil, že čtení románů zhoršuje paměť; každý měsíc si podle nových statistických údajů počítal, kolika se může dožít; aby šetřil své plíce, vyvinul speciální techniku dýchání; odhalil, že z přemýšlení při jídle vzniká hypochondrie a z přemýšlení při chůzi závrať. Svou hypochondrii měl za důsledek svého úzkého hrudníku, způsobujícího stálý tlak na srdce. Jeho úzký hrudník podle něj pocházel z toho, že se učil chodit v kšírech nevhodného tvaru, které vyrobil jeho otec. Ze zdravotních důvodů se bál toho, že by se zpotil, a v případě, že to hrozilo, např. při pravidelných procházkách, užíval techniku, kterou popsal následovně: zastavit se a předstírat, že přemýšlí, aby nikdo nepochopil, že se snad zastavil proto, že se potí. Ve stáří prohlašoval, že by se zabil, ale neudělá to, protože je to nemorální.

9. Za hypochondra se pokládal rovněž Georg Wilhelm Friedrich Hegel, který zemřel v šedesáti jedněch letech – patrně na choleru. Hypochondrii spojoval s adolescencí, četbou moralizujících knih a odporem vůči skutečnému světu. Klíčovým věkem, kdy podle něj musí člověk zvítězit nad hypochondrií a nastoupit cestu k dospělosti, je dvacet sedm; nebezpečí propadnutí celoživotní hypochondrii podle něj končí v třiceti šesti letech. Domníval se, že se z hypochondrie vyléčil pomocí své filosofie (Fenomenologii ducha dopsal, když mu bylo třicet šest let), nicméně i ve svých čtyřiceti varuje svou budoucí ženu před tím, že je hypochondrický pedant.

10. Věčnými obavami o své zdraví žil Arthur Schopenhauer (zemřel ve věku sedmdesát dva let). Ze strachu před neštovicemi utekl z Neapole, před cholerou z Berlína, ve Veroně ho posedla myšlenka, že si šňupl otrávený tabák. Mnoho let se obával, že bude oloupen – často vstával v noci s mečem a se svou neustále nabitou pistolí. Knihu účtů si vedl pro utajení v angličtině, důležité obchodní poznámky v latině nebo řečtině. Aby nepožil nic otráveného, nosil u sebe stále čutoru s vodou. Stejně jako někdy Kant – jeden ze tří filosofů hodných podle něj toho jména – byl velice pyšný na své zdraví. O jeho filosofii se přesto říká, že je doporučením mírné formy sebevraždy. Domníval se, že má mimořádně horkou hlavu, což mělo způsobovat jeho nesmírnou inteligenci. Horkost své hlavy si vysvětloval tím, že se do ní valila krev, která měla málo místa v jeho malém těle. Protějškem jeho velké hlavy byly podle něj jeho malé nohy, o jejichž rozměry pečoval i tím, že nosil, podle údajů svého ševce, příliš malé boty.

11. O svém velice chabém zdraví byl od mládí přesvědčen také Karl Marx, který zemřel ve věku šedesát pět let. Pod vlivem svých bolestí často ulehal – obvykle když si naplánoval náročnou práci, zvláště na svém stěžejním díle Kapitál. Nejčastěji ho trápily bolesti zubů a hlavy, nedá se ale říci, že by své bolesti nenáviděl – říkal o nich, že jsou jedinou úlevou od psychické bolesti. Od mládí se ztotožňoval s Prométheem, a tak nepřekvapí, že kvůli svým játrům zavítal v doprovodu své anorektické dcery také do lázní v Karlových Varech.

12. John Stuart Mill, který se dožil šedesáti sedmi let, celý život počítal s tím, že brzy zemře na tuberkulózu, jíž bylo postiženo několik jeho příbuzných. Proti svým depresím bojoval tím, že – podobně jako Fichte – odmítal fatalismus. Věřil, že víra v lidskou svobodu, kterou se široce teoreticky zabýval, ho uzdraví.

13. „Jsem v nejhlubším smyslu nešťastný, mé utrpení dosahuje hranice šílenství, a to musí mít nějaké kořeny v disproporci duše a těla, které nemá žádný vztah k mé mysli,“ napsal Søren Kierkegaard, který se dožil věku čtyřicet dva let. Žádal doktora, aby něco udělal s „nesouladem mezi jeho tělesnou a duševní složkou“. Od svého otce se distancoval po jeho tajemném doznání – snad že se v nevěstinci nakazil pohlavní chorobou, která může být dědičná. Dva z jeho sourozenců zemřeli v raném věku dvanácti a dvaceti čtyř let, a tak předpokládal, že zemře brzy, nejspíš krátce po třicítce – díky čemuž možná byl tak extrémně produktivní. Tvrdil, že „pouze ti, kdo si hnusí život … jsou zralí pro věčnost“.

14. S hypochondrií a obdobími melancholie bojoval celý život William James, který zemřel v šedesáti osmi letech. V mládí byl neustále na pokraji sebevraždy. Těchto myšlenek ho na čas zprostila jeho bolavá záda, která si odjel léčit do lázní v Německu. Přestože mu to nebránilo navštěvovat univerzitu, bolesti se mu dále zhoršily, a tak svému otci píše, že pomýšlí na pistoli, dýku nebo pohár. Postupně se z největších depresí a pocitů malátnosti vymanil a věřil, že jej před smrtí spasila jeho žena.

15. Na sebevraždu myslíval i Friedrich Nietzsche, který se nakonec dožil padesát pět let. Odmala trpěl silnými bolestmi, zvláště hlavy. Není jasné, z čeho pocházely, diagnóza syfilis je spíše tradičním laickým vysvětlením toho, že se génius pomátne. Stěžoval si na potíže podobné mořské nemoci, částečnou paralýzu, různé záchvaty jako celodenní zvracení. Počítal s tím, že je po svém otci předurčen k brzké smrti.

            Hypochondrická úzkost, ilustrovaná v předchozích odstavcích, tvoří jeden komplex s úzkostí solipsistickou a sensorickou. Posledním určujícím rysem moderní filosofie, kterým se chci v této kapitole zabývat, a který je také součástí popsaného komplexu, je kastrační úzkost. Již výše bylo zmíněno, že sebe-znehodnocující charakter kastrační úzkosti je v západní filosofii zřetelný přinejmenším od Galilea.[15] Rozvinutí kastrační úzkosti je důsledkem silné maskulinní a patriarchální orientace západní filosofie. Ve filosofii se projevuje klesající důvěrou ve schopnost odhalení metafyzické pravdy a je doprovázena rostoucí vírou ve vědecké poznání materiálního světa, jehož přesnost je podmíněna dodržováním geometrických pravidel a experimentálním ověřováním.

Nástroj filosofického myšlení se v západní filosofii stal předmětem obsesivní pochybnosti, jejíž počátky můžeme sledovat v reakci na renesanční revival skepticismu a jejíž konce dohledáme ve Wittgensteinově rezignaci na hledání společného jazyka a její postmoderní relativistické recepci. Síla metody, odstupu, argumentace a vyčištění pohledu se obrací sama proti sobě. Filosofická vášeň naráží na skandální zjištění, že nedokáže rozumně zdůvodnit sebe sama, a tak se nemůže dále maskovat jako filosofický rozum. Někteří filosofové svou nahotu připustili a osvobodili se podobně jako Hume, když vyhlásil svou omluvu za to, že kdy předstíral, že je filosof.[16] Jiní stojí pevně při vědomí, že nahota nás všech je stejná, jako Spinoza, když svou filosofii hájil nikoli jako tu nejlepší, ale jako tu pravou.

Kastrační úzkost cítíme z Kantova názoru, že metafyzické poznání není možné, přestože toužit po něm je podle něj součástí lidské přirozenosti. Pokud je pro filosofa metafyzika polem, na němž se mohou symbolicky odehrát jeho sexuální fantazie, pak se zdá, že Kantova sexualita byla poznamenána strachem a pocity nedostatečnosti. Širší analýza Kantova životopisného materiálu ukazuje, jak jeho postoj k věci o sobě odrážel jeho nešťastnou lásku k matce.[17] Scharfstein a Ostrow ve své studii o potřebě filosofovat[18]docházejí na základě podobných úvah až k poněkud nadnesenému závěru, že „filosofové jsou ustrašení milovníci svých matek.“


[1] Srovnej Feuer, Lewis S., The Bearing of Psychoanalysis upon Philosophy, in: Philosophy and Phenomenological Research, Vol. 13, Is.3, s.323-340.

[2] Srovnej: Hanly, Charles: Metaphysics and Innateness: A Psychoanalytic Perspective, in: Int. J. Psycho-Anal. (1988) 69, 389.

[3] Leszek Kołakowski, Metafyzický horor, Mladá fronta 1999.

[4] srovnej Feuer, Lewis S., The Bearing of Psychoanalysis upon Philosophy, in: Philosophy and Phenomenological Research, Vol. 13, Is.3, s.323-340.

[5] Tamtéž

[6] Srovnej Winnicott, D. W., Lidská přirozenost, Praha : Psychoanalytické nakladatelství, 1998.

[7] Piaget, J., Inhelderová, B., Psychologie dítěte, Praha: Portál 1997.

[8] Srovnej Feuer, Lewis S., The Bearing of Psychoanalysis upon Philosophy, in: Philosophy and Phenomenological Research, Vol. 13, Is.3, s.323-340.

[9] Lewis S. Feuer: Lawless Sensation and Categorial Defense: The Unconscious Sources of Kant´s Philosophy, v: C. Hanly and M. Lazerowitz (editors): Psychoanalysis and Philosophy, International University Press, Inc., New York 1970, s. 76-123.

[10] Tamtéž

[11] I. Kant: Kritika čistého rozumu, Praha 2001, s.18.

[12] Lewis S. Feuer: Lawless Sensation and Categorial Defense: The Uncouscious Sources of Kant´s Philosophy, v: C. Hanly and M. Lazerowitz (editors): Psychoanalysis and Philosophy, International University Press, Inc., New York 1970, s. 76-123.

[13] Ben-Ami Scharfstein, The Philosophers: Their Lives and the Nature of Their Thought. Oxford University Press, 1980.

[14] Data k tomuto srovnání jsem shromáždil z různých zdrojů, většina nicméně pochází z práce Ben-Ami Scharfsteina, který na význam hypochondrie pro moderní filosofii také poukazuje.

[15] Srovnej Egon Bondy, Evropská filosofie XVII. a XVIII. století, Sdružení na podporu vydávání časopisů, Praha 1996.

[16] Srovnej: David Hume: Skeptik, in: Filosofický časopis, 56, No. 2, Praha 2008.

[17] Ben-Ami Scharfstein and Mortimer Ostrow: The Need to Philosophize, in:Hanly, Lazerowitz, 1970, s. 258-279

[18] Tamtéž.

  1. Anonymní
    Srpen 4, 2012 (21:10)

    V 8. bode by opise Kantovej hypochondrie sa zdá, že je malá chyba. Kant nezomrel ako 84 ročný, ale dožil sa necelých 80 rokov : 22. apríla 1724 sa narodil a zomrel 12. februára 1804.

  2. admin
    Srpen 5, 2012 (07:10)

    diky, opravuji.

  1. Červenec 26, 2012 (17:39)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s