Útěcha z rozdvojení

(kapitola z knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

„Hypochondrický vítr se bouří ve střevech a všechno teď záleží na tom, kterým směrem se vydá: půjde-li dolů, člověk se upšouchne; ale vznese-li se vzhůru, přichází zjevení a svatá inspirace.“

 Immanuel Kant: Sny duchovidcovy

Určitou míru touhy po uspořádání tušíme nejen ve filosofii. Každá teorie zprostředkovává odstup, z kterého se může svět jevit mnohem uspořádanější. Pro systémy klasické evropské filosofie je nicméně záměr podřídit bohatost smyslové reality jednoduchým a pevným racionálním zákonitostem charakteristický. Tradiční západní filosofie měla sklon vytvářet vize neměnného řádu, který byl naprostým opakem běžné zkušenosti, která je rozmanitá a proměnlivá. Tuto tendenci můžeme sledovat u filosofů nejrůznějších období. Řecký filosof Platón hovořil o říši idejí, která je oddělená a která zároveň vytváří řád tím, že je uspořádaným předobrazem proměnlivého smyslového světa. Descartes psal v sedmnáctém století o materiálním světě jako o věci rozprostraněné, která je zde k tomu, aby byla ovládnuta naším duchem. Náš rozum sice, podle Descartese, zná materiální svět jen z druhé ruky, protože je od něj oddělen, nicméně rozum může hmotu zcela ovládnout, protože zákonům rozumu, podle Descartese i ostatních racionalistů, podléhá i hmota. Immanuel Kant, myslitel vrcholného novověku, odlišil pravou skutečnost světa věcí o sobě, v němž jsme svobodní, rozumní a mravní, od smyslově vnímané přírody, kterou nazval světem jevů, v němž jsme přírodními bytostmi podléhajícími mechanickým přírodním zákonům a jenž nás v zásadě nemůže ničím překvapit, protože je výtvorem naší mysli. Mnozí filosofové tuto tendenci odhalili, sami jí ale přesto podléhali. Na tento hlavní proud západní filosofie, zaměřený na výklad duchovního řádu, kterým se řídí materiální svět, mířil Sigmund Freud, když psal:

„Nejsem příliš nakloněn vytváření světového názoru. Takové aktivity přenechme filosofům, kteří seznali, že nemohou projít životem bez bedekru, který jim poskytne informace o každém předmětu. Přijměme pokorně pohrdání, s nímž na nás shlíží z výhodného místa svých vyšších potřeb. A protože ani my se nemůžeme vzdát své narcistické pýchy, budeme čerpat útěchu z toho, že takové příručky na život rychle stárnou a že je to právě naše krátkozraká, úzká a pedantská práce, která vyžaduje, aby se objevovaly ve stále nových vydáních, a že ani ty nejaktuálnější nejsou než náhražkami starého dobrého katechismu. Dobře víme, jak málo dokázala dosud věda osvětlit problémy, které nás obklopují. Nicméně ať už dělají filosofové povyku, kolik chtějí, situaci nezmění. Jen trpělivý a vytrvalý výzkum, v němž je vše podřízeno požadavku jistoty, může pomalu přinést změnu. Zpozdilý turista si může ve tmě hlasitě prozpěvovat, aby popřel své strachy, ale neuvidí ani o palec dál za svůj nos.“[1]

            Filosofická učení přitahují podle Freuda příslibem schémat, která filosofa provedou světem, jenž mu připadá příliš chaotický. Nenechme se ovšem metaforou bedekru a jejím praktickým vyzněním zmást. Klasická západní filosofie jen ve velmi omezeném smyslu provádí světem, zato v poměrně bohatém z něj vyvádí. Jak bylo nastíněno na příkladech Platóna, Descartese a Kanta, chápou západní filosofové řád světa obvykle jako samostatný duchovní svět, od něhož je druhotná materiální realita odvozena a na nějž materiální realita nepůsobí. Tímto rozdvojením zaručují řádu, který ve svých úvahách vytvářejí, stálost, což je hodnota pro nejistou filosofickou mysl cenná. Zároveň se tím zbavují závazku, aby byl svět řádu v souladu se smyslovou zkušeností. Západní dualistický filosof, který tvrdí, že přírodní a duchovní skutečnost má každá zcela jiný charakter, nepotřebuje, aby smyslově zakoušený svět potvrzoval jeho teorii. Představa, že vedle světa běžné zkušenosti je svět druhý, běžnému světu z definice nepodobný, může být tedy velice úlevná. Je objevem prostoru, který umožňuje bezmála neomezený fantazijní únik od smyslové reality. Zkušenost filosofa s proměnlivostí nenarušuje jeho přesvědčení o zásadní stálosti a jeho zkušenosti ze vztahů s lidmi nemusejí narušovat jeho představu, že na zásadní, a tedy smyslům skryté, rovině je absolutně nezávislý a neohrozitelný.

            „Světový názor je intelektuální konstrukce, která řeší všechny problémy naší existence uniformně na základě universální hypotézy, nenechává žádnou otázku nezodpovězenu a v níž má vše, co nás zajímá, svoje pevné místo. Vlastnění takového světového názoru je jedním z ideálních přání každého člověka. Když v něj člověk věří, může se cítit v životě bezpečný, ví, o co má usilovat, a jak se nejúčelněji vypořádat se svými emocemi a potřebami.“[2]

Freud se domníval, že představa dokonale uspořádaného světa, který nemůže ničím nepříjemným překvapit, je snem každého z nás. Ne každý nicméně zasvětí tomuto snu významnou část svého života. Pro většinu lidí obvykle nemají filosofické otázky zvláštní naléhavost. Filosofické úvahy je nezajímají, ne však proto, že by žádnou filosofii neměli, nýbrž proto, že jsou si jí relativně jisti. Jejich obraz světa je v souladu s tím, co každodenně zažívají, a byť nejsou zcela spokojeni, nemají potřebu nic zásadního zpochybňovat. Většina lidí necítí potřebu jednotného neměnného řádu, protože běžně štěpí psychický prostor tak, že se v průběhu dne drží mnoha různých vzájemně si odporujících zásad. K filosofickým tématům se dostávají spíše v krizových situacích, kdy je nějak narušen řád prostředí, v němž se pohybují, nebo kdy je nějak otřesen řád pojmů a hodnot, s jejichž pomocí se orientují ve světě. Klasický filosof se naproti tomu s těmito tématy vyrovnává stále znovu a konsistentní pojmový řád je vědomým cílem jeho úsilí.

Metafyzické pojmové stavby svým způsobem vyplňují prostor nejistoty, který je v každém z nás, byť obvykle ukryt hluboko pod naléhavějšími záležitostmi běžné zkušenosti. Psychická struktura těch, kteří filosofickou problematikou žijí, patrně nedovoluje užívat běžným způsobem některé základní obranné mechanismy – nechat věci být, zapomenout na ně, vysvětlit si je „nějak přirozeně“ nebo je prostě popřít. Tato křehkost filosofy jistým směrem poutá, a tak se ten, kdo filosofuje, zdá ostatním často filosofií posedlý. Na druhou stranu lze říci, že mají filosofové díky své křehké povaze do jisté oblasti usnadněný přístup. Filosoficky nadaný britský psychoanalytik Roger Money-Kyrle tvrdí, že některé filosofické otázky se nezaměnitelně podobají paranoidní nedůvěře[3]. Tato nedůvěra je vyšinutá, protože znemožňuje jakoukoli důvěru. Paranoik nepodezírá na základě nějakých znaků, ale spíše ze zásady – proto, aby potvrdil svou verzi pravdy. Rysy paranoidního myšlení lze nacházet v tom, jak se klasická filosofie znovu a znovu vrací k tématu nespolehlivosti běžné zkušenosti se světem a k pochybnému charakteru běžných pravd. Zpochybňuje běžné rozumění světu i samu jeho existenci a z této nedůvěry čerpá inspiraci ke svým konstrukcím, jež mají být nezpochybnitelné a jisté, jejichž zdůvodnění je nicméně přesvědčivé pouze pro samotného myslitele nebo pro jeho žáky a obdivovatele. Extrémní důraz na uspořádanost a na její nezpochybnitelnost, který je charakteristický pro představy klasické západní filosofie, prozrazuje extrémní zmatení a extrémní nedůvěru, které měly ony představy utišit.

            Nedůvěra patří mezi pojmy, jimiž se typický západní filosof zaklíná. Mnozí filosofové mluví o tom, že schopnost zpochybnění, údiv nebo otřes samozřejmosti je výchozím krokem filosofování. Klasické západní dějiny filosofie určují jako moment počátku filosofického myšlení vznikem textů vyjadřujících nedůvěru k mýtům. Idealistická filosofie odvozuje svůj původ z nedůvěry ke smyslům, a novověkou filosofii lze pojmout jako reakci na zpochybnění tzv. argumentu z autority, neboli odvolání se na uznávanou tradici, myslitele nebo text. Nedůvěra filosofie dvacátého století zpochybňovala samotný rozum, možnost filosofie a jednotného jazyka. Dá se říci, že nedůvěra patří mezi základní znaky západního filosofování. Pochybovačnou povahu filosofování vyjadřuje i běžná řeč, když chápe filosofa spíše jako toho, kdo klade překvapivé otázky, než jako toho, kdo rychle odpovídá. Konečně i pocity úspěchu nebo selhání se ve filosofii odvíjejí od získání jasnosti nebo setrvávání v pochybnostech.[4]

Pochybování učinil svým středem skepticismus, filosofický směr, jehož popularita patří v našem kulturním okruhu k nejsetrvalejším. Antičtí skeptici se zaměřovali na argumenty, které vyvracejí běžná přesvědčení a mají nás přivést k tomu, abychom se vzdali názorů, pokud možno, ve všech věcech. To nám má zaručit největší možnou duševní spokojenost, neboť nejen každá filosofie, ale i každý názor nás může podle nich pouze znepokojit. Pro renesanční myslitele byl objev textů antických skeptiků natolik významný, že se ustálil výraz pyrrhónská krize – v asociaci na legendárního zakladatele skeptické tradice Pyrrhóna – pro jistou fázi filosofického zrání, kdy je třeba se vyrovnat s náporem prastarých, ale zdánlivě nepřemožitelných skeptických důkazů. Zatímco v antice bylo rozšířeno přesvědčení, že skepse nás ochrání před melancholií, v moderní době začal být skepticismus chápán jako nebezpečí, s nímž je třeba se vyrovnat. Ideálem se stal jiný nově nalezený poklad antické kultury, Eukleidovy Základy geometrie, jejichž matematická jednoznačnost, čistota a přesvědčivost uhranula valnou část myslitelů rychle se měnícího světa.

            Pochybování se stalo také výchozím krokem filosofické metody Descartese, již vícekrát zmíněného vlivného představitele dualistického myšlení. Ve svých knihách si vytkl za cíl popsat, jak je možno nalézt základy jakékoli jistoty, o niž se bude možno dále opřít. Pyrrhónskou krizi přetavil v metodickou skepsi, v níž se snažil prověřit základy našeho myšlení, jako jsou matematické nebo logické pravdy. Domníval se, že nejsilnějším skeptickým argumentům odolává jediné, totiž existence. Medituje o tom, jestli dvě a dvě nejsou ve skutečnosti pět; zvažuje, že se mu všechno možná jen zdá; a dochází k závěru, že nelze popřít, že je tu nějaké bytí, protože on ve svých úvahách právě registruje, že myslí. Jak říká Descartes, ani „nanejvýš mocný a lstivý podvodník, který se mne neustále snaží klamat … nikdy nezpůsobí, abych byl nic, budu-li myslet, že jsem něco.“[5]

Potvrzená skutečnost existence, objev, že ne vše může být iluzí, Descartesovi nestačí, protože hledá nejen jakousi obecnou jistotu, ale rád by na svém objevu vystavěl světový názor, který se bude vyznačovat stejnou nezpochybnitelností, jako věta „já jsem“. Ptá se, co přesně že to vlastně potvrdil. V tomto momentu uplatní svůj rozdvojený pohled na svět. Nezpochybnitelná je podle Descartese pouze oblast myšlení, náš vnitřní a subjektivní svět. To, co bychom nazvali světem vnějším, materiálním nebo objektivním, je nám podle něj přístupno pouze zprostředkovaně, a o jeho existenci lze tedy bez dalšího zkoumání nadále pochybovat. Razantně odlišnou mírou jistoty vnitřního a vnějšího světa lze podle Descartese podpořit názor, že naší podstatou je mysl. Jsme částí duchovního světa, jemuž je hmotná příroda včetně našich těl ve své bezduché prostorovosti a poslušnosti matematickým a fyzikálním zákonům zcela k dispozici.

 Na těchto základech rozvinul Descartes filosofickou stavbu, která se měla stát základem nové vědy a do značné míry její podobu skutečně spoluurčila. Pro nás je v kontextu zkoumání změny paradigmatu důležité, že jeho dualistická koncepce měla v celku jeho filosofického systému význam vyřešení nejistoty a zjednání řádu. Nedůvěra k smyslové zkušenosti, zpochybnění kontaktu s jinými lidmi a předměty, skepse i vůči nejběžnějším pravdám a nejuznávanějším skutečnostem – zdánlivě zázračným řešením všech těchto nejistot se stala představa, že skutečnost je nejhlubším způsobem rozdvojena.

            Představa rozdvojení je schopna poskytnout mnoho zdrojů útěchy. Umožňuje popřít význam smyslově zakoušené reality, kterou líčí jako odvozenou a druhořadou vedle světa nehmotných jsoucen, která jsou uchopitelná pouze myšlením. S pomocí této představy se filosofující člověk může fantazijně přesouvat jinam, kde není obtěžován neustálými neočekávanými změnami, které nenávidí. Právě tímto fantazijním přemístěním může filosof dosáhnout alespoň na okamžik klidné nebo extatické věčnosti, kvůli níž se na filosofii dal. Filosofické fantazie, založené na představě rozdvojení, hovoří o metafyzických říších, oddělených od světa běžných lidí, pachtících se nevědomě ve svém každodenním bytí a žijících otrocky, ať už si to jejich společenské postavení vynucuje nebo ne. Dualističtí filosofové fantazírují o tom, že v nadsmyslové říši filosofických pravd pobývají právě díky filosofování. Protože duchovní říše je podle tohoto pohledu přístupna pouze myšlení, jež musí být řádně kultivováno, je vstup do této říše povolen nemnohým. Představa rozdvojení může být tedy silným magnetem pro narcistickou pýchu, která je nám všem vlastní.

Klasický dualismus umožňuje snadno rozvíjet fantazie o vyvýšené pozici, na niž se filosof postavil tím, že si tento pohled osvojil. Filosofové rádi sní o tom, že filosofie je nadřazena ostatním vědám i zdravému rozumu a také o tom, že jejich názor je nadřazen názoru jejich bližních. Představa rozdvojení může uspokojit touhu po pomstě nebo kompenzovat pocity méněcennosti. Zdá se, že osvojením představy rozdvojení je možno utišit neklid, který je v základu každého filosofování. Touha po tom, aby skutečnost byla jiná, slyší za jistých okolností na představu, že svět je ve skutečnosti dvojí – ten, který vidíme, a ten, který je skrytý.


[1] Freud, S., O světovém názoru. In Freud, S., Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy, sv. 15, Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997, s. 130–149.

[2] Tamtéž

[3] Srovnej: Roger Money-Kyrle: Psycho-Analysis and Philosophy, in: John Derg Sutherland, Donald Woods Winnicott, Psycho-Analysis and Contemporary Thought, Karnac Books, London 1987, s. 108.

[4] Srovnej záznam z deníku E. Husserla: „Zmítají mnou pochyby a prošel jsem mukami z nedostatku jasnosti … Jen jedna potřeba mě pohlcuje: musím získat jasnost, jinak nemohu žít. Snesu život jen tehdy, věřím-li, že jí mohu dosáhnout.“, in: Herbert Spiegelberg, The Phenomenological Movement: A Historical Introduction, The Hague 1965, s.76.

[5] René Descartes: Úvahy o první filosofii, Svoboda, Praha 1970, úvaha druhá.

  1. Anonymní
    Květen 12, 2012 (12:43)

    Vito says: deterministický chaos

  2. Leden 1, 2014 (17:30)

    Při čtení takového textu se těžko lze ubránit autoreflexivní otázce, jaký psychoanalytický problém asi autora vedl k jeho sepsání … resp. proč bychom si měli myslet, že žádný.

  1. Květen 3, 2012 (18:37)
  2. Červenec 27, 2016 (13:13)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s