Úvodní stránka > Obchod s dětmi > Obchod s dětmi (2005)

Obchod s dětmi (2005)

Hynek Tippelt

Také vás po dlouhé zimě zaskočily nedávné parné dny a zatoužili jste po černouškovi, který by vás ovíval palmovým listem, zásoboval chlazeným střikem a vděčně se na vás usmíval? Kupte si ho! Je to levné a běžné. Žijeme přece v době otroctví.

Na světě se každý rok prodá více než jeden milión lidí. Podle odhadů Evropské komise, který se shoduje s výsledkem studie amerického Kongresu, se může jednat dokonce až o dva miliony žen a dětí ročně. V obchodu s lidmi vede Asie. OSN odhaduje, že za posledních třicet let se v asijských zemích stalo oběťmi nelegálního obchodu nejméně třicet milionů žen a dětí. Problém se ale zdaleka netýká jen Asie. V zemích západní a střední Afriky se každý rok prodá několik set tisíc dětí, které pak pracují většinou jako služky, na plantážích, v kamenolomech nebo jako prostitutky. V Brazílii se prodává ročně na práce na farmách a plantážích čtyřicet tisíc dětí. Jen z Guatemaly je každoročně odvlečeno kolem půldruhého tisíce dětí, které jsou pak prodávány k adopci do bohatších zemí. Podle zprávy Kongresu se každý rok stane v USA obětí novodobého otroctví padesát tisíc lidí. Britská vláda uvádí, že každý rok je do Velké Británie prodáno okolo pěti set žen a dětí. Tato čísla jsou samozřejmě nepřesná a pravděpodobně o hodně nižší, než je skutečnost, protože vycházejí pouze ze zdokumentovaných případů.

Trafficking

Obchod s dětmi je globální problémem. Obchodování s lidmi obecně se říká trafficking a je to jeden z nejtěžších zločinů. V poslední době se trafficking mohutně rozvíjí. Podle Financial Times vzrostl obchod s lidmi koncem devadesátých let o padesát procent. Dneska je trafficking nejobvyklejším prostředkem, jak se ze svobodného člověka stává otrok. Tato zločinná praktika se týká všech kontinentů a většiny zemí. Lidé jsou násilím nebo podvodem převezeni, zbaveni kontaktů se svou rodinou a přinuceni k těžké práci, posluhování v domácnostech nebo různým otrockým praktikám, nejčastěji prostituci. Trafficking jednu z nejvýnosnějších forem organizovaného zločinu. Financial Times odhaduje výnosy z obchodu s lidmi na deset bilionů USD ročně. Nejčastěji se obchoduje se ženami a dětmi. Účely obchodu jsou nejrůznější. V Evropě je časté obchodování se ženami, které jsou potom využívány jako prostitutky. Podle údajů Dětského fondu OSN (UNICEF) je za tímto účelem do západoevropských zemí prodáno ročně až o půl milionu osob, mezi kterými je mnoho nezletilých dívek a malých děvčátek. Další dívky, hlavně z Asie a východní Evropy, se prodávají jako nevěsty, které si ve specializovaných agenturách objednají bohatí muži ze západu. Tisíce albánských dětí bylo podle UNICEF prodáno do Řecka a Itálie, kde slouží svým majitelům jako žebráci nebo zlodějíčci. Spousty dětí z Afriky, Asie a střední a jižní Ameriky je prodáváno k adopci do severní Ameriky. Západoafrické děti jsou verbovány k velice namáhavé práci a ilegálně přemísťovány po celém regionu. Čínské a vietnamské ženy jsou prodávány na tichomořské ostrovy, kde se dřou v robotárnách a vyrábějí zboží, které putuje na americký trh. Američtí farmáři si zase kupují mexické muže.

Za lepším životem

S lidmi se obchodovalo odnepaměti. Čím je dáno to, že se tento byznys v současnosti rozvíjí? Nárůst traffickingu v posledních letech souvisí nejvíc se vzrůstající chudobou, nezaměstnaností a se zhoršující mi se sociálními podmínkami v rozvojových zemích. Obchodníci slibují dívkám lepší život v cizí zemi. Rodiče, kteří nejsou schopni zajistit ani základní potřeby, uvěří dobře oblečeným obchodníkům, že jejich dítě bude mít v jiné zemi slušnou práci, peníze a možnost chodit do školy. V zemích, kde je dětská práce na denním pořádku a vlastně štěstí má ta rodina, jejíž dítě práci sežene, jsou peníze, utržené za prodej dítěte hotovým darem z nebes. V jihovýchodní Asii se děti dostávají do otroctví často tak, že dítětem splatí chudá rodina půjčku, která se úroky vyšplhala do výše, kterou by jinak nikdy neměli šanci splatit.

Rybáři v proudu migrace

Dalším faktorem jsou restriktivní migrační zákony. Jak se vyjádřila bangladéšská odbornice na problematiku traffickingu Radhika Coomaraswamy „obchodníci rybaří v proudu migrace“. Protože pro většinu lidí není možné legálně se přepravit do bohatší země a tam legálně pracovat, uvěří různým slibům a nechají se strčit do korby náklaďáku a ještě za to zaplatí vším, co naspořili. K nerušenému obchodu s lidmi přispívá také diskriminace žen. Rodiče mladých dívek mají často takovou představu, že pro jejich dítě je lepší, když bude za slušný plat pracovat jako služka v zemi, kde se nebude moci volně pohybovat a kde nebude moci s nikým komunikovat, protože nebude znát cizí jazyk, než aby doma sice žila z ruky do úst, ale s nadějí, že po vychození školy získá nějakou kvalifikaci. Odhaduje se, že jen z Nepálu do Indie a z Bangladéše do Pakistánu se ročně prodá okolo devíti tisíc dívek a žen. Obchod kvete také díky nedostatečné informovanosti lidí o tom, jak trafficking funguje, a nízkým trestům pro zločince, kteří se tomuto obchodu věnují. Jedná se většinou o organizovaný zločin, do kterého je zapojeno mnoho lidí. Na jednom konci jsou agentury, které svým zákazníkům nabízejí děti k adopci nebo na těžkou, případně ilegální práci jako je točení pornofilmů. Na druhém konci jsou verbíři, kteří hledají vhodné oběti. Mezi tím se pohybují podplacení celníci, kapitáni velkých lodí, řidiči autobusů nebo nákladních automobilů a další zprostředkovatelé. Prodané děti, ať už jsou prodány za účelem adopce nebo zneužívání jejich práce, se stávají často obětmi týrání, sexuálního zneužívání nebo drogové závislosti. Vlastníci dětí, stejně jako třeba kuplíři znevolněných prostitutek, vědí, že drogová závislost vychová jejich oběti k poslušnosti.

Sluha zadarmo

Mnoho dětí je prodáváno na plantáže, do hotelů a restaurací, do továren, k práci na tržištích nebo dokonce do dolů jako pracovní síla, které se nemusí platit. S dětskými otroky lze zcela volně manipulovat a kterou pořídí od rodičů nebo únosců za pár dolarů. Další pracují na ulici jako čističi bot nebo různí prodavači, mnoho dětí slouží v domácnostech. Podle údajů UNICEF je na světě nuceno pracovat dvě stě padesát milionů dětí, což je celá čtvrtina dětí mezi pátým a čtrnáctým rokem. V podílu pracujících dětí vede Asie, následuje ji Afrika a Latinská Amerika. UNICEF informuje o tom, že asi padesát milionů dětí pracuje ve zdraví ohrožujících podmínkách. Děti nosí těžké náklady v dolech, jsou vystavovány radioaktivnímu záření, pracují v kamenolomech nebo sbírají nebezpečný odpad na skládkách. Jedenáctiletý Sammuel, který nedávno mohl přestat pracovat v kamenolomu díky pomoci ghanské charity Children in Need (Děti v nouzi), vyprávěl reportérům ze Sky Television: „Začal jsem, když mi bylo šest. Život v kamenolomu byl hrozný. Moje matka byla na tom tehdá dost špatně. Vstávali jsme ve čtyři ráno, ani jsme se nemyli a spěchali do kamenolomu. Pracovalo se od šesti do šesti. Někdy jsme celý den vůbec nejedli.“ V afrických zemích Benin a Gabon byl proveden výzkum zaměřený na obchod s dětmi, podle kterého necelá polovina dotazovaných rodičů, kteří prodali své děti do novodobého otroctví, uvedla, že byli k prodeji donuceni zoufalou finanční situací. Zprávy z dalších západoafrických zemí Mali a Pobřeží slonoviny mluví o tom, že dětští otroci pracují deset až dvacet hodin denně sedm dní v týdnu, bez vzdělávání, dostatečné stravy a lékařské péče. Zvláště ti z nich, co pracují v domácnostech, jsou často sexuálně zneužíváni a biti. Mnohým z nich se sice podaří utéct, když ale zjistí, že je nemožné dostat se domů, živí se často prostitucí. Chlapec, kterému je nyní patnáct let a vrátil se po dvou letech z kakaových plantáží na Pobřeží slonoviny do Mali vypráví: „Náš den začínal v pět ráno. S těžkým nářadím, které jsme nesli na hlavě, jsme bosi šli na pole. Bylo to asi šest kilometrů bahnem a kamením. Jen co jsme vyčerpaní dorazili na pole, ukázal nám dozorce, co musíme dnes sklidit. Báli jsme se, co by nám mohl udělat, kdybychom to nestihli. Báli jsme se, že kdybychom onemocněli, umučili by nás k smrti. Jednou jsem viděl, jak takhle umučili dva moje kamarády za to, že se pokusili utéct.“

Dětští závodníci na velbloudech

Obchodování s dětmi a zneužívání jejich práce je tradičním jevem ve Spojených arabských emirátech. Neobejde se bez nich populární místní zábava a turistická atrakce závodů na velbloudech. Podle Výboru OSN pro lidská práva se děti do Emirátů prodávají hlavně z Bangladéše, Pákistánu a Indie. Děti procházejí náročným tréninkem a jsou využívány jako velbloudí žokejové. Přitom závody na velbloudech, kteří dokáží při běhu vyvinout rychlost až sedmdesát kilometrů v hodině, jsou velice nebezpečným podnikem, který často končí těžkými zraněními nebo smrtí. Děti k poslušnosti ale přiměje to, že se ocitli v cizí zemi, kde nikoho neznají a nerozumí ani místnímu jazyku, takže jsou na svých zaměstnavatelích úplně závislé. Jsou to de facto nevolníci. Obchodování s dětmi bylo zakázáno Úmluvou o lidských právech OSN, kterou Spojené arabské emiráty ratifikovaly. Před necelými třemi lety oznámil ministr zahraničních věcí, který je zároveň v Emirátech předsedou Federace velbloudích závodů, že zneužívání dětí mladších patnácti let a lehčích než čtyřicet pět kilogramů v těchto velbloudích závodech bude trestáno. Stanovená pokuta pět a půl tisíce dolarů ale nikoho neodstraší. Zaměstnávání žokejů pod patnáct let bylo ostatně v Emirátech zakázáno už v roce 1980 a zákaz se taky nijak neprojevil. Nevládní organizace sídlící v Karáčí právníci pro lidská práva a právní pomoc vypracovali studii všech případů traffickingu v Pakistánských novinách po vyhlášení onoho zákazu. Jen za poslední rok se jim podařilo zdokumentovat dvacet devět případů, kdy bylo pakistánské dítě prodáno do Emirátů, aby se z něj stal velbloudí žokej. Toto číslo dokazuje dokonce nárůst traffickingu z Pákistánu do Emirátů. Druhá země, odkud znevolněné děti do Emirátů proudí, Bangladéš, se snažila těmto zločinným praktikám zabránit. Během několika měsíců se podařilo bangladéšskému konzulátu v Dubaii nalézt a poslat domů asi dvacet dětí. Pracovaly buď jako žokejové nebo sloužily u někoho doma.

Přestárlí v patnácti

Mediálně známým úspěchem těchto záchranných akcí bylo osvobození desetiletého chlapce Zakira Mii, který v Emirátech pracoval jako žokej šest let. Zachraňování dětských nevolníků v Emirátech je ale sisyfovská práce. Přítrž obchodování s dětmi by mohlo způsobit jen skutečné vymáhání oficiálního zákazu. Dokumentární film Australian Broadcasting Corporation z roku 2003 zachytil, jak se místní úředníci snaží zabránit natáčení velbloudího závodu. Když se filmaři přiblížili ke stájím, aby se pokusili o rozhovor s dětskými žokeji, přiběhla policie a nahnala děti za autobus, aby nemohly být natočeny na kameru. Film stopuje také příběh dvou žokejů, pocházejících z Pákistánu, ve věku pět a sedm let. Tito chlapci závodili dva roky čtyřikrát týdně. Minulý rok  se reportérům z Mezinárodní organizace proti otroctví (Anti-Slavery International) podařilo zdokumentovat, že navzdory opakovaným ujištěním vlády o tom, že těmto praktikám je konec, ve skutečnosti se situace vůbec nezměnila. Po celých Emirátech se konají akce, na kterých závodí děti, a nikdo z pořadatelů očividně necítí potřebu tyto zločiny nějak skrývat. Většině velbloudích žokejů není ani deset let, kolem patnácti už jsou všichni moc těžcí. Někteří chlapci jsou tak malí, že je k velbloudu musí přivázat. Děti samotné z výhry nedostávají nic, peníze shrábne ten, kdo si na tenhle výnosný byznys chlapce koupil. Při závodech utrpí chlapci často nějaká zranění, na která někdy i umírají. Většina žokejů má jen nuzný přístřešek a spí na kusu látky, prostřeném na písku. Dětem je často odpíráno jídlo a voda, aby si udržely nízkou hmotnost. Podvyživené děti trémují, závodí a pečují o velbloudy v teplotách, které přes léto běžně přesahují čtyřicet stupňů. Když někdo z dětí protestuje, dočká se výprasku. Navzdory této drsné realitě jsou velbloudí závody a dětští žokeji jednou z největších místních turistických atrakcí.

Pár stovek za hladový krk

Hrůzná praxe obchodu s dětmi se zdaleka neobjevuje jenom mimo Evropu. Jedním z center tohoto byznysu je také Rumunsko. Podle ČTK zinscenovali reportéři rumunského deníku Ziarul de Iaši následující experiment: S vizáží bohatých podnikatelů objížděli vesnice a předstírali, že shání několik desítek dětí na pomoc při tříměsíční sklizni melounů. Ukázalo se, že není žádným problémem domluvit se s rodiči na tom, že jim na ony tři měsíce půjčí dítě za cenu mezi dvaceti pěti a padesáti eury. Falešným podnikatelům se dokonce stávalo, že jim některé rodiny nabízely své děti zadarmo, jen když je nebudou muset tři měsíce živit. Skoro všechny děti, které se utajeným reportérům podařilo „nakoupit“, trpěly podvýživou. Z toho je jasné, že chudoba je jedním z nejsilnějších faktorů, který umožňuje, aby obchod s dětmi fungoval. Odhalení rumunských novinářů nebylo pro světovou veřejnost velkým překvapením. Řadu let se snáší na Rumunsko množství protestů mezinárodních organizací, které obviňují rumunskou vládu z toho, že obchodu s dětmi dostatečně nebrání. V Rumunsku kvete obchod nabalený na oficiálně prováděné adopce. Každý rok je tam oficiálně osvojeno zhruba pět tisíc dětí. Zájemci jsou buďto zločinci, kteří chtějí dítě použít třeba k natáčení pornofilmů, anebo většinou západoevropské nebo severoamerické páry, které marně usilovaly o to mít vlastní děti. Mafiánské agentury nakoupí děti z dětských domovů nebo chudých rodin a potom za mnohonásobně vyšší částku děti prodají západním zájemcům. Ti vítají zrychlený proces adopce a tak jenom podepíší papíry z dětských domovů, které jim obchodníci s dětmi strčí pod ruku. Reportérka BBC Sue Lloyd Robertsová se před pěti lety vydala do Rumunska ověřit děsivé informace o situaci s průmyslem s dětmi: „Rozhodla jsem se vystupovat jako bohatá budoucí adoptivní matka rumunského sirotka. Pokud jste ochotni zaplatit, můžete si dítě sami vybrat. To jsem dělala v jednom městě asi tři hodiny jízdy autem od Bukurešti. Podle místních nepodložených zpráv si na tomto obchodu vydělává místní ředitelka sirotčince celé jmění. Má vlivné přátele a policie to nesmí vyšetřovat. Ukazuje mně šedesát dětí, které měla ten týden ve svém obchodu s dětmi. Dává mi možnost, abych si vybrala ze tří nemluvňat. Andrej, Nico, Oliviu. Jsou to tři děti, u nichž ví, že od jejich chudých rodičů lehce získá povolení k adopci. „Můžu, bude-li to nutné, zfalšovat podpisy jejich rodičů,“ říká. Hovoří se o částce 20 000 dolarů. Ředitelka vysvětluje, že může zařídit dodávku dítěte i s perfektní dokumentací – její dcera je právnička – až do mého bytu v severním Londýně.“ Reportérka předstírala, že se jí to zdá moc a vydala se do okolních vesnic.

Vemte si ho, jestli chcete

„Kdekoliv se zastavím, chodí ke mně vesničané a ptají se: „Chcete si koupit dítě?“ Dostávám informace o jedné manželské dvojici, která přišla o dvě děti, které jsou teď v sirotčinci. „Dali jsme je tam na zimu,“ vysvětluje otec a po tvářích mu tečou slzy, „protože jsme neměli peníze na jídlo pro ně. A když jsme si pro ně pak přišli, bylo nám řečeno, že jsou pryč.“ Jejich čtyřletý bratr, který zůstal doma, se přitom s úzkostí pevně drží otce.“ Potom se doslechla, že poblíž bydlí žena, která si vydělává prodejem svých dětí: „Vysvětlila mi, že poskytla sirotčinci už šest dětí. „Nechala jsem si dvě. Tohle poslední si taky nenechám,“ říká a dává mi na klín devítiměsíční dítě. „Můžete si ho vzít, jestli chcete.“ – „Za jedenáct set dolarů,“ dodává otec rychle.“ Celá záležitost s adopcemi v Rumunsku je silně politizována. Evropská unie vytváří na Rumunsko důrazný nátlak, aby tomuto naoko legálnímu, ale ve skutečnosti zločinnému obchodu učinilo přítrž. Země jako Itálie nebo USA vyvíjejí nátlak zase opačný. V těchto zemích se totiž adopce rumunských dětí staly populární záležitostí, která je dokonce obalena dýmem dobročinnosti. Tvrdí se, že pro děti je to jediná možnost prožití šťastného dětství. USA proto roku 2002 dokonce podmiňovaly přistoupení Rumunska do NATO tím, že Rumunsko po předchozím moratoriu, které vyhlásilo na nátlak Evropské unie, adopce obnoví. Přitom každému je jasné, že zdaleka ne vždy se jedná o adopce bezdětnými rodiči, kteří si přejí vychovávat dítě. Člověk, který dítě „adoptuje“, respektive si ho prostě koupí, s ním může dělat, pokud mu to svědomí dovolí, co chce. Děti jsou sexuálně zneužívány nebo jsou donuceny k „darování“ orgánů. Nabídek dětí za těmito účely najdete na internetu mnoho – inzerují krátkodobé zapůjčení dítěte. Rumunsko není jedinou evropskou zemí, odkud tyto děti pocházejí. Obchod s dětmi kvete také v Moldavsku, Albánii, Rusku nebo na Ukrajině. Odebírání orgánů je asi nejodpornějším účelem obchodu s dětmi. Italská policie před časem řešila případ pašování nedobrovolných dárců z Albánie do Itálie, Německa, Řecka, Švýcarska a několika východoevropských zemí. V cikánském táboře v Poderacciu nedaleko Florencie byl policií odhalen ilegální obchod s dětmi. Cena za zdravé dítě se byla zhruba tři čtvrtě milionu korun. Podle odhadu Albánské vlády bylo do loňského roku prodáno do zahraničí nejméně šest tisíc dětí. Zájemci jsou podle ní gangy organizující žebrotu a prostituci a rodiče, kteří mají zájem o adopci. Jak informuje deník New York Times, většina pochází z rómských rodin. Ty jsou na tom většinou ještě hůř než chudé vrstvy ostatních Albánců, a tak má jedno dítě hodnotu televizoru. Podle albánské policie jen v Řecku pracuje jako žebráci přes tisíc albánských dětí.

Nejstarší otročina

Prostituce je jedním z nejčastějších důvodů, proč si dítě někdo kupuje. Sita, nepálská dívka, vypráví příběh svého znevolnění: „Bylo mi patnáct let, když jsem byla unesena do bombajského nevěstince. Denně jsem měla pohlavní styk s pětadvaceti muži. Často jsem brečela a byla bita, pokud jsem odmítla zákazníka. Přála jsem si raději zemřít, než žít takový život. Po pěti letech se mi podařilo uniknout a já se vrátila domů. Zjistila jsem ale, že jsem HIV pozitivní.“ Podle loňské zprávy UNICEFu je na světě v současnosti milion dětí, které jsou nuceny k prostituci. Dětská prostituce kvete nejvíce v zemích jižní a jihovýchodní Asie. Téměř polovina dětských prostitutů a prostitutek pracuje v nevěstincích nebo na ulici v Indii. Vlády Indie, Thajska, Srí Lanky nebo Kambodži novodobé otroctví tiše tolerují, protože sex s dětmi je silným magnetem pro západní turisty, kteří jsou pro tyto země těžko postradatelným zdrojem příjmů. Minulý rok zaútočili obchodníci s dětmi v Kambodži na budovu sdružení „Pomoc ženám v obtížné situaci“ (AFESIP). Útočníci si vzali zpět devadesát jedna obětí, které byly krátce předtím osvobozeny z nevěstinců. Při následném zásahu policie bylo zadrženo osm podezřelých osob, všichni byli ale další den propuštěni. Díky službám jako je dětské pornografie a sex-byznys vydělávají obyvatelé Thajska ročně okolo dvaceti pěti miliard dolarů (což je dvanáct procent thajského hrubého domácího produktu). Dalšími oblastmi, kde se s dětskou prostitucí běžně setkáte, je Latinská Amerika, zvláště Brazílie, nebo Afrika. Ředitelka Dětského fondu OSN Carol Bellamyová vysvětluje, jakým způsobem by bylo možno děsivému rozšíření dětské prostituce čelit: „Musejí existovat skutečně přísnější zákony a musejí být lépe vymahatelné. Zároveň je v tomto případě důležité vzdělávání. Dětská prostituce má několik příčin. Patří sem chudoba, ale také organizovaný zločin. Dále je to chamtivost, nefungující rodina a obchod s drogami. Je nutné reagovat na všechny tyto příčiny.“

Bez naděje

K prostituci jsou děti nuceny nejen obchodníky, kteří k těmto dětem nic necítí, ale i svými rodinami. Pro tisíce rodin v rozvojových zemích je dítě vydělávající si prostitucí zdrojem obživy, který jen těžko můžou odmítnout. Pro samotné obchodníky s dětmi je nákup dětí od rodičů až poslední možností. Filipínská dívka Beth například vypráví, jak jí nějaká žena nabídla drogu a potom ji prodala kuplíři z Manily. Přestože se Beth časem podařilo utéct, zkušenost z nevěstince ji traumatizovala: „Nemůžu se smířit s tím, co se mi stalo. Stydím se za sebe. Přišla jsem o panenství. Nemám budoucnost. Ztratila jsem naději.“ Podle mezinárodní organizace ECPAT se na  Filipínách každoročně stává obětí obchodníků asi jedenáct tisíc z půldruhého milionu dětí ulice a většina z nich je pak nucena k prostituci. Rozmach dětské prostituce v rozvojových zemích paradoxně souvisí se zpřísňováním postihů pro pedofily a dětské kuplíře v Severní Americe, západní Evropě a Austrálii. Například v Británii byla před sto lety dětská prostituce běžným jevem. Bernadette McMinaminová z australské organizace na ochranu dětí Childwise odhaduje, že „stovky, možná tisíce Australanů cestují do zahraničí, aby sexuálně zneužívali děti. Někteří z nich jsou sexuálními turisty, kterým téměř nezáleží na tom, s kým provozují sexuální styk. Ale určitě jezdí do ciziny kvůli sexu. Pak jsou tu další, a to jsou pedofilové. Ti jsou v určitém smyslu nuceni cestovat do zahraničí, protože se jich australské školy a instituce zbavily. V cizině jsou pro ně děti dostupné.“

Ukrajinka v ceně ojeté felície

U nás se bohudík dětský trafficking vyskytuje poměrně málo a většina případů, o nichž informují média, se časem ukáží jako novinářské kachny. Potvrdilo se pouze málo případů pokusů o prodej novorozenců a některé případy týkající se prostituce. Nezletilí chlapci byli dodávání do pražských gay-klubů, kde pak pracovali jako homosexuální prostituti. Policie České republiky provedla v minulosti několik akcí zaměřených proti dovozu žen ze zahraničí. Podle jejích údajů se k nám dovážely ženy, včetně mladistvých a dětí, a prodávaly do nočních podniků, kde byly násilím nuceny k provozování prostituce. Jednalo se nejčastěji o Ukrajinky, které si zaplatily za zprostředkování práce v cizině. Po příjezdu jim byly odebrány doklady a prodány. Cena ženy se prý v Čechách pohybuje okolo tří tisíc euro.

Stigma globální společnosti

Obchod s dětmi patří k nejodpornějším praktikám, kterých jsou lidé schopni. Přestože obchod s lidmi nás provází celou historií, jeho nárůst v posledních letech je hrozivým vysvědčením současného stavu civilizace. Hlavní příčina tohoto zločinu, propast mezi chudobou zemí třetího světa a bohatstvím severu, nejenže neklesá, ale prohlubuje se. Aktivity organizací, které se bojují za ochranu práv dětí, neslibují bohužel v blízké budoucnosti zásadní změnu. Problém je totiž podobně komplexní jako užívání tvrdých drog nebo ekologická bezohlednost. Neexistuje jednoduchý návod, jak tato stigmata globální společnosti léčit. UNICEF a jiné organizace se přesto snaží proti obchodu s dětmi bojovat. Zřizují v zemích, kde je tento zločin rozšířen, bezplatné telefonní linky, kam se mohou děti obrátit a snaží se těm, které se podařilo osvobodit, poskytnout lékařskou, psychologickou a právní pomoc. Pokud není možné dopravit dítě zpátky domu, pokouší se dětem najít nějakou normální placenou práci. UNICEF přijímá příspěvky od dárců, určené na pomoc obětem traffickingu. Za částku kolem 1500,- je schopen pořídit osvobozeným dívkám šicí stroj, aby dívky měly možnost obživy, 4500,- stačí na měsíční pobyt v resocializačním a vzdělávacím centru UNICEF. Český výbor pro UNICEF nedávno vyhlásil sbírku na podporu programů proti obchodování s dětmi. Takže toho černouška si nekupujte,  schlaďte se raděj v rybníku.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s