Úvodní stránka > Hypochondrie > Hypochondrie – filosofická péče o tělo (2005)

Hypochondrie – filosofická péče o tělo (2005)

„Hypochondrický vítr se bouří ve střevech a všechno teď záleží na tom, kterým směrem se vydá: půjde-li dolů, člověk se upšouchne; ale vznese-li se vzhůru, přichází zjevení a svatá inspirace.“
Immanuel Kant: Sny duchovidcovy

Dovolíme-li si trochu přehánění nebo zjednodušující paušalizace, můžeme říci, že ve vztahu filosofů k tělu je na první pohled zřejmá silná averze. Filosofové svým tělem pohrdají, pokládají ho za méněcenné či za hrob duše a identifikují se výlučně se svým rozumem. Dá se čekat, že tento jejich převážně vědomý postoj bude kompenzován opačným postojem, který bude převážně nevědomý. Tedy že filosofům na nevědomé rovině na jejich těle extrémně záleží, že jsou jím nevědomě posedlí.
Artzybasheff's Neurotica - Hypochondria
Protějškem filosofova odmítání těla by měla být úzkost, že jeho tělo je v nepořádku, přehnaná starost o různé detaily jako je čistota chrupu, množství pih, barva vlasů atp. Na základě síly averze filosofů k tělu lze usuzovat na jejich hluboce zakořeněný strach ze smrti. Strach ze smrti se může projevit jako strach z dědičných nemocí, nebo třeba formou různých psychosomatických onemocnění, a jako přeceňování různých chorobných symptomů – tedy jako hypochondrie.
cartoon1
Až zarážející výskyt hypochondrie u filosofů je faktem, za chvíli doložím. Předtím zkusme přesněji vymezit, jakou funkci může hypochondrie v psychice filosofa plnit:

1. kompenzace okázalého pohrdání tělem, nevědomá vzpoura těla. Psychika je komplexním jevem. Pokud v jednom svém aspektu začne projevovat určitý extrém, projeví se v jiném aspektu extrém opačný. Tak třeba Hitler svůj sadismus kompenzoval tím, že se v jistých oblastech projevoval až něžně.

2. obrana proti sebevražedným tendencím (které jsou obvykle projevem strachu ze smrti anebo je lze chápat jako agresivitu – pud smrti – obrácenou dovnitř).

3. dnes bývá většinou hypochondrie chápana jako symptom deprese. Je evidentní, že filosofové jsou zvýšeně depresivní – už Aristoteles (resp. Theofrastos v Problemata Fysika) se ptal, proč všichni filosofové a umělci jsou melancholičtí. A naposledy Slavoj Žížek tvrdí, že „melancholie (zklamání ze všeho pozitivního, ze všech pozorovatelných objektů, z nichž žádný není schopen uspokojit naši touhu) je skutečným začátkem všeho filosofování“.

4. je to jejich laické fyziologické vysvětlení deprese nebo jiných psychických potíží. Člověk může být například přesvědčen o tom, že musí mít něco s žaludkem, protože proč by jinak cítil takovou úzkost…

5. hypochondrie se někdy vysvětluje také narcismem – tedy vlastně sexuálním pudem zaměřeným k sobě, který zase obvykle psychoanalytici vysvětlují jako obranu před narcistickým zraněním. Rozšíření narcismu mezi filosofy je zřejmé např. z jejich záliby v solipsistických fantaziích.

6. pozdější psychoanalýza chápe hypochondrii jako jakési celkové volání o pomoc, volání, které pochází z nevědomí. U filosofů se často setkáváme s tím, že maximálně ignorují podstatu svých potíží (pokud nějaké mají, ať už se jedná o potíže zdravotní, nebo třeba ekonomické a jiné) a že příčinu svých problémů, a nakonec i ty problémy sami, projikují takříkajíc na nebesa.
IMAGINATION
Než pokročím dále, obrátím se v krátkosti k etymologii slova hypochondrie, ke změnám, jimiž v historii pojetí hypochondrie prošlo, a k současné definici hypochondrie.

1. hypochondria je řecký anatomický termín složený z „hypo“ (pod) a „chondros“ (chrupavka – žeber), znamenající podžeberní krajinu nebo to, co z ní pochází či se tam nalézá. V té oblasti, v níž se nachází žaludek, játra, žlučník a slezina, cítí obvykle hypochondr nebo melancholik bolest, a tak se ta oblast pokládala za sídlo hypochondrie, resp. melancholie.

2. dnešní význam hypochondrie pochází od Galéna z 2. st. AD, který ji popisoval jako poruchu zažívání, zapříčiněnou nesouladem jater, žaludku a žlučníku, a spojenou s melancholií neboli stavem nadbytku černé žluči projevujícím se mimo jiné strachem z chorob.

3. v renesanci byla hypochondrie spojována s vyššími lidmi – umělci nebo jinými tvůrčími lidmi, což pokračovalo dále, hlavně v Anglii 18. st., kdy se začal používat módní výraz „hyp“, který měl pozitivní nádech: úzkostná a melancholická povaha byla znakem vysoké inteligence. S tím souvisí to, že hypochondrie jako diagnóza byla odpírána ženám, pro něž byla rezervována kategorie hysterie.

4. od 17. st. se ustálilo ztotožnění hypochondrie s depresí a melancholií, pro něž také byly charakteristické zažívací potíže, neurčité bolesti nebo malodušnost bez zjevné příčiny.

5. teprve začátkem 19. st. začala být hypochondrie vnímána jako duševní porucha, tedy jako něco negativního, a její definice se začala omezovat na „výrazný strach z nemocí“.

6. o hypochondrii se trochu začala zajímat psychoanalýza, jejíž pojetí jsou nastíněny výše.

7. roku 1970 byla hypochondrie – pod názvem somatoformní porucha – přidána do mezinárodně užívaného Diagnosticko-statistického manuálu duševních poruch (DSM-II). Je definována výrazným zájmem o tělesné zdraví a tělo a zdravotní úzkostí (hypochondr věří, bojí se nebo je přesvědčen o tom, že má nějakou vážnou chorobu, a to navzdory lékařským ujištěním o opaku. Tento strach je mu nepříjemný). Obvyklými symptomy, jichž si hypochondr všímá, jsou „normální“ potíže jako bolest hlavy, žaludku, závratě nebo únava.

Úvodní hypotézu o vnitřní spojitosti filosofie a hypochondrie chci teď podpořit stručným a zdaleka ne vyčerpávajícím výčtem poukazů na to, co bych nazval melancholicko-hypochondrickým syndromem u novověkých filosofů. Řekl jsem si, že tenhle text bude lepší napsat krátký, takže se nemůže jednat než o poukazy.

1. Oblíbenou anekdotou THOMASE HOBBESE, který se dožil 91 let bylo: Mým dvojčetem je strach – nenarodil jsem se, kdy jsem měl, ale dříve, protože na mou matku přišly porodní stahy poté, co zaslechla zprávu, že se blíží španělská Armáda: „Porodila tedy dvojčata – mě a strach.” Hobbes měl mnoho různých rituálů a zvyků, které vždy zdůvodňoval zdravotními ohledy: celoročně nosil vysoké kožené boty; věřil, že jeho játrům pomáhá zpěv, a tak, když byl sám v noci ve svém pokoji, hlasitě si zpíval náboženské písně – z toho důvodu mu také stále na stole ležel zpěvník; ze zdravotních důvodů se každý den procházel v parku – podle životopisce do kopečka a z kopečka, dokud se pořádně nezpotil ; ve věku 75 hrál 2-3 krát do roka tenis a věnoval se i jiným sportům – vše zdůvodňoval ohledem na zdraví. Protože se domníval, že jeho žaludek by nevydržel na oběd do dvou, obědval už v 11 – vzhledem k tomu, že to stojí jeho životopisci, který byl jeho přítelem, za zmínku, předpokládám, že se jednalo o cosi velmi nezvyklého a o cosi, co si Hobbes důrazně vymínil. (Přijde mi, že vzhledem k tomu, že Hobbes nevstával nijak brzo, musel být jeho hlad způsoben tím, že nesnídal.) Posledních 30 let jedl hlavně tresky, případně jiné ryby, protože se domníval, že je tráví nejlépe. Ráno šel vždy na procházku. Životopisec referuje o tom, že často (!) slýchal Hobbese říkat, že se nebojí žádných duchů, že se jen bojí toho, že ho někdy v noci klepne do hlavy nějaký mizera kvůli pěti nebo deseti librám.

2. RENÉ DESCARTES se dožil 54 let (možná byl otráven). V mládí byl nicméně dost slabý, ve škole měl například odpuštěnu dopolední výuku, takže zůstával v posteli a zabýval se úvahami o nepřetržitém snu. Později z něj vyrostl statný zdravý muž, což jej dosti překvapilo. Měl za to, že po matce zdědil suchý kašel a bledou pleť, a přemýšlel, jak se jich vlastně zbavil. Domníval se, že se tak stalo dík jeho sklonu vidět věci přijatelně a nebýt v uspokojení závislý na nikom než na sobě samém. Později, když se ve Vášních duše zabýval smutkem a frustrací, podrobně popisuje, jak se při smutku zpomaluje a zeslabuje puls a svírá se srdce, čímž se odkrvuje hlava, tvář bledne a stává se propadlou. Zabýval se detailně tím, kdy mu chutná a kdy ne, a objevuje, že nejvíce mu chutná, když se zabývá vážnými věcmi a je smutný. Dovozuje z toho, že smutek musí být v posledku způsoben nedostatečnou výživou. Uvažuje, že dík tomu, že měl na začátku života hlad, nespojila se mu jako u jiných lidí nechuť k jídlu se smutkem, ale naopak. Hladem na začátku svého života má na mysli to, že matka hned po porodu zemřela – jak tvrdíval, což ovšem není pravda, neboť jeho matka zemřela, když mu byl jeden rok.

3. BLAISE PASCAL, který se dožil 39 let, trpěl řadou depresí spojenými s psychosomatickými potížemi – měl těžké migrény, cítil různé horkosti uvnitř svého těla, svého času byl zcela neschopen pít jinak než teplou vodu po kapkách. Lékaři to nepokládali za nic vážného a radili mu světštější způsob života – v té době, jak známo, se hypochondrie brala jako nemoc učených.

4. GEORGE BERKELEY, který zemřel v 68 letech a dvakrát v zimě přešel Alpy, se po třicítce začal domnívat, že jeho velké bolesti musí signalizovat smrtelnou chorobu, způsobenou sedavým způsobem života a četbou knih v temných nevětraných kobkách. Jeho bolesti souvisely podle jeho přítele a životopisce s občasnou hypochondrií a nervovými kolikami. Ty si Berkeley léčil térovkou (dehtovou vodou), kterou objevil na své americké misijní cestě. Účinky térovky a možné způsoby její přípravy důkladně zkoumal a došel k závěru, že je všelékem. Z toho důvodu ji usilovně propagoval.

5. VOLTAIRE se dožil 84 let a celý život jej provázely těžké úzkosti z jeho zdraví, resp. z jeho nemocí. Často se zabýval tím, jak churavý se narodil – tolik, že i křest byl odložen o několik měsíců, a tvrdil, že to má po otci, kterého si vysnil. Není jasné, zda skutečně jeho matka měla nemanželský poměr s básníkem, o němž Voltaire tvrdil, že je jeho otec, Voltaireovo pohrdání manželem své matky a jistota, že „toto nemůže být můj otec“ stačí samo o sobě. Aby si zachránil kousek zdraví, oddával se dietám a cvičením, dík nimž byl extrémně vyzáblý, a jimiž možná byly způsobeny i jeho občasné ztráty vědomí, které na něj přicházely zvlášť v obdobích jeho stále se vracející deprese.

6. Dlouhá a proměnlivá deprese poznamenala také život a dílo DAVIDA HUMEA, který zemřel v 65 letech. Jeho potíže vrcholily ve věku 19-23 let, kdy se svým lékařem korespondenčně konzultoval hrozivé symptomy jako náhle se objevivší bradavice na prsou nebo vodnatelnost úst, které dává do souvislosti se svými depresivními stavy, únavou a ztrátou motivace a s četbou stoických autorů, které se oddával. Lékař se mu vysměje, diagnostikuje „nemoc učených“ a doporučuje mu venkov, projížďky na koni a méně studia. Přestože Humeův stav se poté, co se zařídil podle rad svého lékaře, zlepšil, v pozdějším věku se pokusil o sebevraždu.

7. J.-J. ROUSSEAU (zemřel v 66) byl přesvědčen, že „sémě jeho zdravotních potíží“ spočívá ve stažené močové trubici a v kýle, která jeho močení dále znesnadňovala. Po celý život trpěl panickým strachem z toho, že by se mohl na veřejnosti počůrat, což ho v jeho veřejném působení značně omezovalo a na tomto základě přišel také o dosti velké peníze (peníze byly jednou z hlavních Rousseauových starostí). Nicméně přestože jeho život je dobře znám, není známo, že by k nějaké trapné situaci tohoto druhu došlo. Došlo k jiným, např. veřejnému obnažování. Obě poruchy, které si sám diagnostikoval, pokládal za zcela unikátní, a tedy typické pro něj jakožto génia, a proto doporučoval, aby jeho tělo bylo po smrti prozkoumáno. To se den po jeho smrti stalo a žádné urologické abnormality nebyly nalezeny. Odkládání svých dětí do sirotčince vysvětloval kromě smyšleně tíživé finanční situace tím, že je smrtelně nemocný.

8. Za hypochondra sám sebe pokládal IMMANUEL KANT, který zemřel v necelých 80 letech. O hypochondrii (kterou definoval v našem dnešním smyslu) tvrdil, že je přechodem mezi duševní nemocí a zdravím. Zdá se, že každá hodina jeho života byla poznamenána starostí o vlastní zdraví a život: Pečlivě prohlížel své výkaly; tvrdil, že čtení románů v zhoršuje paměť; každý měsíc si podle nových statistických údajů počítal, kolika se může dožít; aby šetřil své plíce, vyvinul speciální techniku dýchání (jen nosem, jakoby polykat vzduch …); odhalil, že z přemýšlení při jídle vzniká hypochondrie a z přemýšlení při chůzi závrat. Svou hypochondrii má za důsledek svého úzkého hrudníku, způsobujícího stálý tlak na srdce. Úzký hrudník pak podle něj pochází z toho, že se učil chodit v kšírech (leading strings). Ze zdravotních důvodů se bál toho, že by se zpotil, a v případě, že to hrozilo, např. při pravidelných procházkách, věděl, jak se má zařídit: zastavit se a předstírat, že přemýšlí, aby nikdo nepochopil, že se snad zastavil proto, že se potí. Ve stáří prohlašoval, že by se zabil, ale neudělá to, protože je to nemorální.

9. Za hypochondra se pokládal rovněž HEGEL, který zemřel v 61letech – patrně na choleru. Hypochondrii spojoval s adolescencí, četbou moralizujících knih a odporem vůči skutečnému světu. Klíčovým věkem, kdy podle něj musí člověk zvítězit nad hypochondrií a nastoupit cestu k dospělosti, je 27; nebezpečí propadnutí celoživotní hypochondrii podle něj končí v 36 letech. Domníval se, že se z hypochondrie vyléčil pomocí své filosofie (Fenomenologii ducha dopsal, když mu bylo 36), nicméně i ve svých 40ti varuje svou budoucí ženu před tím, že je hypochondrický pedant.

10. Věčnými obavami žil ARTHUR SCHOPENHAUER (zemřel ve věku 72). Ze strachu před neštovicemi utekl z Neapole, před cholerou z Berlína, ve Veroně ho posedla myšlenka, že si šňupnul otrávený tabák. Mnoho let se obával, že bude oloupen – často vstával v noci s mečem a se svou neustále nabitou pistolí. Knihu účtů si vedl pro utajení v angličtině, důležité obchodní poznámky v latině nebo řečtině. Aby nepožil nic otráveného, nosil u sebe pořád čutoru s vodou. Stejně jako Kant – jeden ze 3 filosofů hodných podle něj toho jména – byl velice pyšný na své zdraví. Jeho filosofie je vlastně doporučením mírné formy sebevraždy. Domníval se, že má mimořádně horkou hlavu, což mělo způsobovat jeho nesmírnou inteligenci. Horkost své hlavy si vysvětloval tím, že se do ní valila krev, která měla málo místa v jeho malém těle. Protějškem jeho velké hlavy byly podle něj tedy jeho malé nohy, o jejichž malost pečoval i tím, že nosil, podle údajů svého ševce, příliš malé boty.

11. O svém velice chabém zdraví byl od mládí přesvědčen také KAREL MARX, který zemřel ve věku 65 let. Pod vlivem svých bolestí často ulehal – obvykle když si naplánoval náročnou práci, zvláště na svém stěžejním díle Kapitál. Nejčastěji ho trápily bolesti zubů a hlavy, nedá se ale říci, že by své bolesti nenáviděl – říkal o nich, že jsou jedinou úlevou od psychické bolesti. Od mládí se ztotožňoval s Prométheem a tak nepřekvapí (zvláště když si vzpomeneme, že hypochondricko melancholické potíže bývaly odvozovány od poruchy jater), že kvůli svým játrům objížděl v doprovodu své anorektické dcery lázně po celé Evropě.

12. J.S. MILL, který se nakonec dožil 67 let, celý život počítal s tím, že brzy zemře na tuberkulózu (tuberkulózou bylo postiženo několik jeho příbuzných). Proti svým depresím bojoval tím, že – podobně jako Fichte – odmítal fatalismus. Věřil, že víra v lidskou svobodu, kterou se široce teoreticky zabýval, ho uzdraví.

13. „Jsem v nejhlubším smyslu nešťastný, mé utrpení dosahuje hranice šílenství, a to musí mít nějaké kořeny v disproporci duše a těla, které nemá žádný vztah k mé mysli,“ napsal KIERKEGAARD, který se dožil věku 42. Žádal doktora, aby udělal něco s „nesouladem mezi jeho tělesnou a duševní složkou“. Od svého otce se distancoval po jeho tajemném doznání – snad že v bordelu chytil pohlavní nemoc, která je možná dědičná. Bál se (tedy?) dědičného hříchu a předpokládal, že stejně jako dva z jeho sourozenců (12,24) zemře brzy, nejspíš krátce po třicítce – díky čemuž možná byl tak extrémně produktivní. Tvrdil, že „pouze ti, kdo si hnusí život … jsou zralí pro věčnost“.

14. S hypochondrií a obdobími melancholie bojoval celý život WILLIAM JAMES, který zemřel v 68 letech. V mládí byl neustále na pokraji sebevraždy. Těchto myšlenek ho na čas zprostily jeho bolavá záda, která si odjel léčit do lázní v Německu. Přestože mu to nebránilo navštěvovat univerzitu, bolesti se mu dále zhoršily, a tak svému otci píše, že pomýšlí na pistoli, dýku nebo pohár. Postupně se z největších depresí a pocitů malátnosti vymanil a věřil, že jej před smrtí spasila jeho žena.

15. Na sebevraždu myslíval i NIETZSCHE, který se nakonec dožil 55 let. Odmala trpěl silnými bolestmi, zvláště hlavy. Není jasné, z čeho pocházely, diagnóza syfilis je spíše tradičním laickým vysvětlením toho, že se génius pomátne. Stěžoval si na potíže podobné mořské nemoci, částečnou paralýzu, různé záchvaty jako celodenní zvracení. Počítal s tím, že je po svém otci předurčen k brzké smrti.

Začal jsem citátem Kanta, který byl jedním z nejslavnějších hypochondrů, tak jedním, vlastně dvěma, i skončím:

1. „Často se stává, že jeden z disputujících vypadá jakoby dojil kozla a druhý jakoby držel cedník.“ (Inaugurační disertace)

2. „Je už velkým a nutným důkazem chytrosti nebo moudrosti, když víme, nač se máme rozumně ptát. Je-li totiž otázka o sobě nesmyslná a vyžaduje-li zbytečné odpovědi, pak má kromě zahanbení toho, kdo ji vznáší, někdy ještě tu nevýhodu, že neopatrného posluchače svádí k nesmyslným odpovědím a že skýtá směšný pohled na to (jak říkali staří myslitelé), jak jeden dojí kozla a druhý pod ním drží cedník.“ (Kritika čistého rozumu)

Kant v této metafoře kozla a dvou filosofů dává do spojitosti neplodné a nesmyslné metafyzické úvahy s nepochopením (vytěsněním) sexuality (odlišnosti pohlaví) a nešikovností (síto). Nešikovnost bývá výrazem negativního postoje k matce, tělu, jeho užívání a starosti o něj. Filosofové tělo přehlížejí, zavrhují a snaží se nad něj povznést. To je podle této Kantovy metafory zdrojem zájmu filosofů o metafyzická témata. Abych to tedy uzavřel: typicky filosofický postoj k tělu je silně ambivalentní: filosofové si na jedné straně budují vůči tělu extrémní odstup, na druhé straně jsou tělem posedlí. Na základě tohoto náhledu snad mohou být pochopitelnější různé metafyzické systémy: jejich emocionální hodnota spočívá mimo jiné v tom, že v nich nikdo neumírá.

najdete také tady
http://www.mediafire.com/?rumzyldmkhm

  1. květák
    Únor 4, 2010 (03:35)

    Zdar. Mám teď v duši peklo, ale potřebné vyjasnit Vám co je zdraví. Stoleté citace nějakých oslů neobstojí před čínskýma tadicema. Jak jsem Vás našel – přes Bondyho. Jsem o dva roky mladší, chytřejší, nevzdělanější, a na každou Vaši oprávněnou v první řadě sebekritičně tu vkládám ne-reakci Vám smysluplně odepíšu, a to ale do měsíce, možná už do dvou :) Vždycky jsem přemýšlel, jak se ten pan Bondy posíral, a kam to vede myšlénky, a že ty jeho jakoby tím snad nebyly postižené. Byl bedna. To já jsem taky, proto jsem v čerstvejch jednatřicíti jedenáct let vegan, abysem byl zdravej, a chytrej. Dneska jsem (teď už i ožralej, šipka k duši) četl v post pop (neznám) komentáři, že filozofie je pohřbená, no to se bavím, pohřbívám pravidelně hudbu, ale tohle už je přespříliš. Tož do napísání, buďte zdráv, Petr Adámek. A: eventuelně se celkem pletu, takto pro úplnost, jako příznak vůle myslet.

  2. Anonymní
    Srpen 4, 2012 (21:23)

    Ten istý problém ako z kapitoly Metafyzická úzkost. Kant sa nedožil 84.roku.

  3. admin
    Srpen 5, 2012 (07:15)

    diky, opraveno

  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s