Úvodní stránka > ESEJE, Ustrašený milovník své matky > Ustrašený milovník své matky (2005)

Ustrašený milovník své matky (2005)

(k psychologickému smyslu některých myšlenek Immanuela Kanta)

Zatímco hledat v Kantově sexualitě důvod jeho zájmu o filosofii by bylo patrně zavádějící, pokud jde o obsah jeho filosofie, jeho filosofické myšlenky, tam může psychoanalytická interpretace odhalit mnoho skrytých sexuálních významů.
Jedním z důležitých motivů Kantovy „Kritiky čistého rozumu“ je, že lidská psychika spoluvytváří svět tím, že do počitků vkládá nutnou a všeobecnou strukturu, např. prostor, čas nebo kauzalitu. Bez této struktury by podle I. Kanta byl svět pouze chaotickou změtí smyslových dat. L. Feuer se domnívá, že sexuální asociace, evokované určitými smyslovými vjemy, dokázaly spolu s vnitřními konflikty, jimiž trpěl, přivodit Kantovi tak silnou úzkost, že si jako obranu před ní vyvinul silný odpor k vnímání vůbec, což se následně projevilo v jeho filosofickém postoji ke smyslovosti. Kanta ze sexuálních důvodů obtěžovaly jeho smyslové vjemy, a tak když řešil filosofickou otázku smyslového vnímání, tvrdil, že role vnímání je relativně malá.
Smyslem, ke kterému podle Freuda cítí lidé, obtěžovaní představou sexuality, obzvláštní odpor, je čich. Kant ve své Antropologii o čichu napsal: „Který smysl je nejnevděčnější a nejméně užitečný? Čich. Nevyplatí se ho kultivovat nebo i jen zjemnit, neboť nám může zprostředkovat více objektů nausey –zvláště na veřejných místech- než potěšení.“
Mnohem větší potíže než s čichem měl Kant se svým zrakem. Chybějící knoflík, nabízející asociaci svlečení, byl jednou ze „zvláštností ve vzhledu studentů“, na než si Kant stěžoval, protože rušily běh jeho myšlenek. Kant se k témuž vrací v Antropologii, kde se zmiňuje o „zvláště hanebném rysu naší pozornosti soustředit se, i nechtěně, na … chybějící knoflík.“ Zdá se, že Kant byl tím, co ho odvádělo od soustředění na přednášku, znepokojen a cítil se zahanben svými pocity. Podle Freuda se člověk, který sám sebe z něčeho obviňuje, může taky sám sobě mstít, a byť taková msta probíhá nevědomě, je jen o to účinnější. Kantovy časté potíže se zrakem (dvakrát dokonce na čas oslepl) by mohly být způsobem, jak se Kant sám sobě za to, co viděl, mstil.
Kantův odpor k smyslovým žádostem expandoval do té míry, že více než půlstoletí nesnesl, aby byl někdo přítomen ve chvíli, kdy pil čaj. Tento „rozmar“ lze interpretovat jako stud za to, že v něm kdysi byl (a tedy snad být ještě může) tak mocný pud, že by přemohl veškeré jeho současné rozumové zábrany.
Pokud čich byl podle Kanta nejnevděčnějším ze smyslů, pak zvuk a hudba byly podle něj „jako pach, který se šíří každým směrem a musíte ho vdechovat, i když nechcete.“
Kant nesnášel hluk, dvakrát kvůli tomu měnil byt, jednou dokonce napsal řediteli policie stížnost a žádal ho, aby zjednal pořádek v blízké věznici, kde se vězni těšili zpěvem náboženských písní. Vedle obecné nechuti k zvukům cítil Kant obzvláštní odpor k hudbě (s výjimkou vojenských pochodů ). Jako důvod uváděl své přesvědčení, že poslech hudby feminizuje. Kant patrně nelibě nesl, když pod vlivem poslechu hudby vyšly na povrch nějaké jeho pečlivě potlačované něžné emoce, cítil se pak jako žena.

Jako základní rovnice, vyjadřující Kantovy emocionální, protofilosofické postuláty, tedy jakousi „náladu“, na jejímž základě teprve Kant začínal přemýšlet, lze navrhnout tyto: smysly a city = ženy = hanba ; rozum = muž = ctnost. Lze shrnout, že nesnáze, které Kantovi činilo smyslové vnímání, patrně alespoň částečně inspirovaly jeho teorii o tom, že uspořádání počitků nepatří k nim samotným, nýbrž toto uspořádání je dílem našich apriorních dispozic, s jejichž pomocí ze smyslových dat konstruujeme předmět zkušenosti.
V Kritice čistého rozumu užívá Kant metaforu rozbouřeného oceánu, kterým je obklopen ostrov pravdy. Odvážného mořeplavce oceán láká, mořeplavec se stále znovu vydává na výpravy, nicméně nikdy je nedokáže dovést do konce. Přestože metafora má v Kritice znázorňovat osud metafyzika, motiv oceánu přesouvá naši pozornost ke Kantově vztahu k ženám. Oceán je podle Freuda obvyklým symbolem ženství. Kantovy výpravy v této oblasti skutečně do konce dovedeny nebyly: o sňatku uvažoval dvakrát, pokaždé ale váhal tak dlouho, až byl odmítnut. Pokud Kantovým nevědomým významem metafyziky byla sexuální aktivita, jak na to poukazuje užití symbolu oceánu, pak je možné, že pod vlivem neúspěchů v sexuální oblasti ujišťoval sám sebe, že nejen láska, ale i metafyzika jsou iluzemi. Podle Kanta rozum dochází k tomu, že na metafyzické zkoumání je třeba rezignovat (přestože takové rezignace zároveň není schopen). Takové spojení sexuálního studu a rozumu vyjadřuje i toto místo: „Fíkový list byl mnohem vyšším projevem rozumu, než byly jeho projevy z dřívějších stupňů vývoje.“
Kant si zakázal prožívání citů a uspokojování smyslových potřeb a tímto zákazem by mohl být vysvětlen jeho skepticismus ohledně poznání věci o sobě. Podle názoru množství interpretů Kantovy filosofie v sobě Kantův skepticismus ohledně poznání věci o sobě obsahuje zřetelný rozpor: Kant tvrdil, že naši poznávací schopnost lze uplatnit pouze na svět jevů (smyslových počitků), a zároveň tvrdil, že za jevy se prostírá říše věcí o sobě. Jak to mohl vědět, jestliže poznat je možné pouze svět jevů? Takový rozpor obvykle poukazuje na emocionální konflikt, který je základem skrytého smyslu dané filosofické myšlenky. Skrytým předobrazem Kantova filosofického konceptu věci o sobě mohla být, jak už čtenář jistě předpokládá, Kantova představa ženy. Předpokládané Kantovo emocionální zaujetí by mohlo vysvětlit, proč se Kant nedokázal ve svém filosofickém myšlení držet svých vlastních premis.
Metafora oceánu, kterou Kant používá pro vyjádření oblasti, jíž se zabývá metafyzika, byla tématem diskuse mezi R. Rollandem a S. Freudem. Rolland pokládá tzv. oceánický pocit, pocit ztotožnění se s nekonečnem, za základ víry v transcedenci. Freud pak tento pocit vykládal jako nostalgickou touhu po stavu harmonie před prototypální zkušeností úzkosti, jíž je zrození, resp. oddělení od těla matky. Mnohé filosoficko-antropologické koncepce (např. Frommova v „Umění milovat“) vycházejí z toho, že dominující lidskou touhou je překonat takovýto tragický pocit oddělení. Nejpoetičtěji je tato myšlenka vyjádřena Platónovým mýtem o původní jednotě člověka, kterého bohové rozdělili na dvě půlky a který chce jednoty nabýt pohlavní láskou.
Správnost tohoto směru metaforického výkladu Kantova konceptu věci o sobě je podpořena také Kantovým názorem, že cílem metafyziky je hledání absolutní jednoty, a že takové hledání je v povaze rozumu (připomeňme si rovnici rozum = ctnost = muž). Filosof se obrací k metafyzice poté, co zjistí, že ve zkušenosti (připomeňme si Kantovy neúspěšné pokusy o manželství) jednotu nenalezne.
Nyní je ale třeba se ptát, proč Kant zároveň tvrdí, že lidská snaha o dosažení jednoty skrze metafyzické poznání nutně selhává. Kantovou filosofickou odpovědí je, že za zkušeností, v oblasti věcí o sobě, není dán žádný objekt, a že tedy poznávat lze jenom zkušenostně. Kanta cosi nutilo říci, že člověk bude vždycky cítit, že je od něčeho oddělen, že nalézt jednotu je nemožné, ať už ji hledáme kdekoli.
Jednou z možných psychoanalytických odpovědí je, že zdrojem tohoto Kantova skepticismu je jeho traumatický zážitek smrti matky. Kantovi bylo 13 let. Lze očekávat, že současnost oživení sexuální touhy v pubertě a matčiny smrti měla za důsledek hlubokou vinu, kterou si Kant se sexualitou spojil. Kant si mohl nevědomě asociovat sexuální pocity se smrtí své matky. Tento výklad může být podpořen reáliemi z Kantova života, jeho poznámkami o ženách i jeho sny, resp. noční můry, v nichž byl neustále pronásledován vrahy, a v nichž patrně i sám vraždil . Odpor k sexu ukazuje Kantova poznámka o manželství jako „dohodě o vzájemném užívání pohlavních orgánů“. Ztotožnění metafyziky se sexuální aktivitou se u Kanta ukazuje také v použití metafory puchu v Prolegomenech, kde píše, že vzdát se metafyziky je možné stejně málo, jako přestat dýchat, můžeme-li „vdechovat pouze nečistý vzduch“.
Pokud tedy věc o sobě byla Kantovou projekcí obrazu ženy a metafyzika zastupovala sexuální život, pak lze Kantův názor, že metafyzické poznání není možné (přestože toužit po něm je součástí lidské přirozenosti), interpretovat jako strach ze sexuality. Ten bývá obvykle způsoben silnou vazbou na matku, láskou k matce, kterou si její syn zakazuje. Strach projevit tuto lásku se pak stává strachem projevit jakoukoli lásku k ženě. Pokud tedy filosof pro sebe chápe metafyziku jako určité analogon sexuální aktivity a je poznamenán nevyřešenou nešťastnou láskou ke své matce, má z metafyziky strach a možnost metafyzického poznání raději popírá. Scharfstein a Ostrow ve své studii o potřebě filosofovat dochází na základě podobných úvah až k poněkud nadnesenému závěru, že „filosofové jsou ustrašení milovníci svých matek.“
http://www.mediafire.com/?genukvzvmyz

  1. JESSEDZIEDZIC
    Říjen 20, 2011 (17:59)

    This makes great sense to me..

  2. Prosinec 5, 2011 (22:08)

    You could not be more correct!!

  3. Marek
    Listopad 28, 2012 (09:51)

    Boží, konečně chápu Kanta. Jako bývalému neúspěšnému studentovi filozofie (který se zvrhl na psychologii) mi to udělalo radost.

  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s