Úvodní stránka > Havlův mýtus > Havlův mýtus (2006)

Havlův mýtus (2006)

Jan Civín a Hynek Tippelt, rukopis

Předmluva

Václav Havel nebyl obyčejným prezidentem, na tom se shodnou jeho příznivci i odpůrci. Jeho tvář, gestikulace a tiky, podpis se srdíčkem, nachýlení postavy, heslo “pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí”, knírek, ráčkování a nejrůznější apokalyptická proroctví se staly nejlepším vývozním artiklem České republiky a zároveň doslova zdomácněly v myslích jejích obyvatel. V zahraniční i doma je Václav Havel stále pokládán za symbol odporu proti komunistickému režimu i polistopadového budování demokracie, a to i přesto, že řada jeho iniciativ skončila neúspěchem a že již odešel do politického důchodu. Už dávno se z něj totiž stal mýtus, který žije vlastním životem.
Tématem naší knihy je právě Havlův mýtus, který se pokoušíme prozkoumat, demaskovat a uvést na pravou míru. A protože se jedná o fenomén, který je jen těžko uchopitelný a popsatelný vědeckým pojmoslovím a nomenklaturou, rozhodli jsme místo ortodoxních vědeckých metod, klasifikací a typologií pracovat s liberálnějším pojmovým aparátem a prostředky přirozeného jazyka, jako je ironie, metafora apod. Esejistickým stylem přitom hodláme docílit nejen lepšího uchopení Havlova mýtu, ale také větší srozumitelnosti a sdělnosti textu. Domníváme se totiž, že se jedná o natolik zajímavé a dosud málo popsané téma, že by byla škoda, zpřístupnit jej pouze úzkému okruhu odborné veřejnosti.
V první části nazvané Havlova “masarykovská” politika se zabýváme masarykovským aspektem Havlova mýtu. Havel se totiž přihlásil k odkazu Tomáše Garriguea Masaryka a vědomě na něj navázal. Za svoje si vzal Masarykovy filosofické ideály, stejně jako Masarykův styl prezidentské politiky i masarykovské atributy prezidentského úřadu. Zcela v masarykovském duchu pojal funkci prezidenta jako postavy pohybující se vně politických stran, která se místo na prosazování konkrétního politického programu orientuje na obecnější politické problémy a střeží základní mravní hodnoty, na nichž je stát založen. A masarykovským způsobem se angažoval i v zahraniční politice. Podobně jako on usiloval o rekonstrukci Evropy a snažil se institucionalizovat spolupráci středoevropských států. V čem konkrétně je ovšem Havlova politika “masarykovská”? Jaké jsou její problémy a limity? To jsou otázky, na něž se pokoušíme odpovědět z kontextu Havlova politického působení v období “normalizačního” komunistického režimu, během přechodu k demokracii a rozdělení Československa i ve funkci prezidenta České republiky.
V druhé části nazvané Pohádka o Havlovi se zabýváme psychosociálními aspekty Havlova mýtu, které se pokoušíme specifikovat, doložit a psychoanalyticky interpretovat. V té souvislosti analyzujeme některé Havlovy beletristické i esejistické texty a snažíme se vyznačit několik klíčových mýtotvorných témat jeho řečí s tím, že vycházíme z konceptu obětního beránka. To, že mluvíme o Havlovi jako o obětním beránku, však neznamená, že jej pokládáme za tzv. nevinnou oběť určitých historických a společenských procesů. Koncept morální viny nebo nevinnosti v naší analýze nehraje žádnou roli, poněvadž nepokládáme za smysluplné dělat si pořádek v historických datech a nevědomých psychických mechanismech tím, že bychom je ukládali buď do “dobrého”, nebo do “zlého” šuplíku. Znamená-li být nevinný cosi jako nepodílet se na vytváření vlastního osudu, je nevinnost podle našeho názoru iluzí, ať už se jedná o osud myšlenky, člověka, určité skupiny nebo lidstva. Tato iluze se ale nerovná prosté fikci, falši nebo nerealistickému výkladu. Tato iluze v žádném případě není “ničím”: naopak, je možné jí propadnout, je možné s jej pomocí ovládat ostatní atd. Nevinnost je totiž podle nás obrannou představou, která má velkou sílu. Její psychogeneze spočívá v projekci vlastních “vin” směrem navenek. Domníváme se, že ten, kdo vyhlašuje svou vlastní nevinnost a klade důraz na sílu procesů, které se přehnaly kolem a jichž se stal obětí, činí tak proto, že svůj vlastní podíl na utváření světa, který zahrnuje jeho samého, chápe jako problematický, resp. morálně pochybený, a proto se ho raděj deklarativně, nicméně krátkozrace vzdává. Nenechme se tedy zmást Havlovými řečmi o tom, že jej např. do prezidentské role vrhnul osud (naposled v rozhovoru pro Mf DNES v předvečer svých sedmdesátin). Nicméně i tyto řeči si pamatujme, protože právě ony mohou přispět k realistickému pochopení toho, jak Havel spoluvytvářel svůj osud.
Slovo mýtus v názvu naší knihy sice vybízí k různým směrům interpretace, my se však vydáváme pouze dvěma z nich. Masarykovský aspekt Havlova mýtu analyzujeme proto, že mnozí v Havlovi nevidí jen Masarykova nástupce a pokračovatele, ale přímo jakousi Masarykovu “reinkarnaci”. Roli “druhého Masaryka” přitom Havel – ač s výhradami a nikdy ne výslovně – přijal. Ostatně byla to právě Masarykova polistopadová pozitivní evokace, která přispěla k vytvoření obrazu Václava Havla jako záruky a jakési morální záštity úspěšného demokratického vývoje. V průběhu 90. let se však postupně ukázalo, že Havel “druhým Masarykem” není a že se mu masarykovská role svým způsobem vymkla z kontroly. Masaryk – lépe řečeno Masaryk-výzva, Masaryk-mýtus a Masaryk-ikona – začal žít “vlastním životem”. Jako zvláštní aktér vstupoval do politických konfliktů a ovlivňoval Havlova politická rozhodnutí. Většinou zůstával v jeho stínu, občas se mu ale stavěl jakoby přímo do cesty. Havel se tím dostával do schizofrenní politické pozice. Na jednu stranu dál hrál roli “druhého Masaryka” a na druhou stranu se vůči Masarykovi snažil vymezit, aby si uhájil svoji vlastní identitu.
Psychosociální aspekty Havlova mýtu zase analyzujeme kvůli příběhu, který o Havlovi bývá vyprávěn a jenž se vyznačuje odosobnělostí, což je paradoxní vzhledem k tomu, že se jedná o příběh jednoho konkrétního člověka. Odosobnělost Havlova příběhu utvářeného “osudovými silami” přitom zčásti pochází z jeho autostylizace. Zdá se totiž, že Havlovi nezáleželo ani tolik na tom, aby prezentoval svoje autentické názory, postoje a pocity (přestože právě autenticita byla jeho velkým řečnickým tématem), jako spíše na tom, aby dobře zapůsobil, což nakonec vedlo k tomu, že sám ze sebe učinil “kolečko v hodinovém stroji dějin”. Tento pohled je podpořen Havlovým přiznáním, že to, za co se dnes ve svém prezidentském působení trochu stydí a co by na něm změnil, jsou především jeho někdejší improvizované, tedy relativně autentické projevy.
Dvojí analýza Havlova mýtu, kterou v této knize předkládáme, si rozhodně nečiní nárok být úplnou či jedinou možnou interpretací tak komplikovaného a mnohovrstevného fenoménu, jenž Václav Havel zosobňuje. Náš cíl je mnohem skromnější – chceme upozornit na některé, dosud neprávem opomíjené, aspekty a motivy Havlova myšlení a jednání, a přispět tak k hlubšímu porozumění člověku, který v poslední čtvrtině 20. století zásadním způsobem ovlivňoval názory a postoje nejen české a slovenské, ale i světové veřejnosti.

celé najdete tady:
http://www.mediafire.com/?fm5wmd4nzrm
  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. Leden 18, 2017 (09:10)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s