Některé aspekty odporu k zvědomění incestních a masochistických fantazií
Ještě většího morálního zatracení než kvůli jeho “falocentrickým” názorům se Freudovi dostalo kvůli tzv. opuštění teorie svedení. Po počátečním důrazu na rozšířenost sexuálního zneužívání se Freud počátkem 20. století obrací k teorii založené na ústředním konceptu oidipského komplexu. Freud se bude nadále domnívat, že přestože skutečné sexuální zneužívání je časté, ještě častější jsou fantazie o zneužívání, které jsou typickým produktem incestních přání jak otců tak i jejich hysterických dcer. Teorie oidipského komplexu je často chápána jako protikladná teorii svedení, nově např. Weissweilerová (2006) píše, že Freud použil teorii oidipského komplexu jako “nepříliš zdařilý pokus teorii svedení tajně opustit, utéct zadními vrátky”. Teorie svedení (neuróza jako důsledek traumatu ze zneužití) a teorie oidipského komplexu (sexuální přitažlivost mezi členy rodiny a rivalita a žárlivost s ní spojené) se nicméně spíše vzájemně podporují, než že by se vylučovaly.
Freudovský analytik důvěřující teorii odipského komplexu může klientovi, který líčí, jak byl zneužíván, navrhnout, zda jeho zneužití není jeho fantazií, a nikoli věrnou a objektivně pravdivou vzpomínkou. Taková možnost může vzbudit odpor: “Ne, bylo to skutečné zneužití, a žádná fantazie!” Proč je ale “derealizace zneužívání” – interpretace vzpomínek na zneužití jako (pouhých) fantazií – tak nepřípustná? Co by bylo tak špatného na tom, že se to nestalo? Jistě ne to, že se to nestalo. Co tedy? Zbývá to, že o tom klient fantazíroval. Kde se bere odpor k zvědomění vlastních incestních fantazií?
Fantazie je motivována přáním a odhaluje tedy, že klient měl přání být zneužit. Taková intepretace ukazuje aktivitu toho, kdo se chápal jako pasivní oběť. Připustí-li se možnost fantazií o zneužití, zdá se možné i to, že ani k reálnému zneužití nemusí docházet proti vůli zneužitého. Takové úvahy ale narážejí na “uctívání oběti” – zdá se jakoby morálně nepřípustné “obviňovat” zneužitého z toho, že k tomu, co chápe jako svou tragédii a co je mu traumatem, sám přispěl. Mohlo by to znamenat, že “oběť” nebyla pasivním terčem násilí, ale aktivním osnovatelem situace, díky které může vedle oidipského uspokojení cítit “spravedlivý hněv”.
Kamenem úrazu “uctívání oběti” je předpokládaný protiklad aktivního subjektu a pasivního objektu. Obětní (persekuční) myšlení je založeno na mylném rozdvojení pasivních a aktivních pólů situací, které mohou být pochopeny také komplexně (holisticky) jako vzájemné interakce všech zúčastněných. Budoucí oběť vkládá do aktu obětování svá přání a cíle stejně jako persekutor. Podobně jako persekutor často podléhá tendenci desinterpretovat proběhnuvší obětní akt (zneužití) jako něco, co se událo především z vůle obětovaného, obětovaný může nacházet útěchu v opačné desintepretaci: vytěsňuje své uspokojení z aktu, hodnotí ho jako zlý, jako zlého vnímá persekutora a sebe v protikladu k němu jako dobrého.
Masochistické uspokojení oběti (persekvovaného) přitom nevylučuje fakt obětování (persekuce). Incest zůstává zneužitím, i když zneužitý cítil slast a takovou slast si přál. Podmínkou obětování (zneužití) není pouze obsahový aspekt agresivních nebo sexuálních aktů, ale i formální aspekt nerovnováhy moci. Připuštění masochistických nebo incestních fantazií na straně obětovaného nebo zneužitého tedy nemůže vést k jeho obvinění. Pokud obětování nebo zneužití proběhlo, nebyla oběť nebo zneužitý tím, kdo tomu mohl zabránit.
Metodologická motivace analytického soustředění na fantazijní vklad oběti do situace znežití nespočívá ani v obvinění ani v pochybnosti o tom, že zneužití skutečně proběhlo, ale v omezení na intrapsychický prostor, se kterým jedině lze v analýze bezprostředně pracovat. Takový postup se ukazuje jako produktivní, což je možno vysvětlit tím, že současné afekty nejsou spjaty ani tak s vnější (materiální) realitou zneužití, jako spíše s fantaziemi o něm.
